Samsara

V podstatě to samé jako dokument Koyaanisquatsi. Člověk kouká jen na obrazy a do toho hraje taková zvláštní mystická hudba. Výhodou Samsary oproti Koyaanisquatsi je to, že ty obrazy jsou naprosto úchvatné a dech beroucí, opravdu pastva pro oči. Můj problém je v tom, že jsem nenašel zrovna dobré rozpoložení a po 20 minutách jsem se začal fakt brutálně nudit, takže jsem některé obrazy přeskakoval, abych se na konec dokopal rychleji. Nejvíc mě u takových dokumentů paradoxně mrzí právě to, že k tomu nemáme žádný slovní nebo alespoň písemný doprovod. Je tam zobrazena spousta zajímavých míst, zajímavých zvláštností. Málo kdo ví, že tamta pustina je v Utahu a Arizoně, že tamten klášter je v Tibetu, že ty staré chrámy jsou v Barmě, že nejvyšší budova na světě je v Dubaji, že ta rozsáhlá ghetta jsou na okraji Šanghaje atd. ..... Kdyby to mělo jen hodinu stopáž a u každého obrazu byl alespoň slovní popis, tak neřeknu ani slovo. Takhle je to sice hezké, ale obsahově pro člověka neznalého a nepolíbeného zeměpisem naprosto k ničemu. 60% (29.12.2012)

Majitelé HD televizorů nechť nastraží své receptory. Toto je film, který opravdu využije schopnosti domácích zobrazovačů na 100%. V porovnání s Barakou se asi nejedná o nějaký zásadnější průlom, ale obraz je fakt famózní, zvuk taky. Jak vidno, svět je nádherné místo, jen naučit vidět ho správnýma očima. 85% (08.09.2015)

70% Těžko se Samsara hodnotí. Dá se napsat, že se jedná o obrazový skvost a výborným audio doprovodem, dá se napsat, že je se jedná o vizuální relax a meditaci, o naučný, cestopisný, sociální obraz planety Země, ale taky se dá klidně napsat, že jde o pouhé hodinu a půl hodinové zabití volného času, kdy se člověk dívá jen záběry kamery různě po světě, bez jakéhokoli slova či vysvětlení. Zde plně chápu jak jednohvězdičkové hodnocení, tak to nejvyšší a taky je asi třeba mít tu správnou náladu aby se člověk dodíval a správně ohodnotil Samsaru. (23.12.2012)

Čeho si ve skutečnosti vážíme? Ničeho! Co pro nás znamená život na téhle krásné planetě? Nic extra! A co tu po sobě necháme? Bordel. Hodně silné okamžiky v životě lidí různých kultur a náboženství proložené nádhernými záběry přírody. Musím se přiznat, že v pasáži se zbraněmi jsem sotva dýchal...místo toho, abychom bojovali společně, bojujeme proti sobě..lidstvo si asi opravdu nezaslouží nic jiného, než vyhlazení..a kdo za to může? (05.01.2013)

Reggiův žák "si" zadal stejné téma, jako v případě filmu Baraka, a zpracoval jej o nic méně působivě. velmi přesně, krásně, a proto i přesvědčivě "hovoří" obrazem o duchovní podstatě člověka a jejího upozadění v současném tak řečeném "civilizovaném" světě. o vytlačení kulturně-duchovního dědictví dřívějších civilizací a narušení souladu s přírodním světem ve prospěch pokračující mechanizace, rutiny a odlidštění. "alchymistická" snaha o vytvoření co nejpodobnější umělé imitace člověka (homunkulus?) je o to absurdnější, čím více se člověk vzdaluje své podstatě. úsměvy robotů a pohledy půvabných sexuálních hraček vycházejí z použité metody "přímého" pohlédnutí do očí, které by mělo odhalit nezastřenou vnitřní pravdu. Fricke pohlíží do tváří nejen robotů a umělých panen, ale i skutečných lidí, rituálních tanečnic, soch Tutanchamona i Budhy, mnichů, dětí i jejich matek. dostává se tak do hloubek kontrastujících s odstupem, kterého jeho kamera díky časosběrné metodě, zrychlení či jindy naopak zpomalení, nabývá od míst a dějů v nejnádhernějších obrazech přírodního světa i městských aglomerací. neustálé jízdy, či přímo "lety" vpřed ovšem i při sledování celků sugerují neustálou, až snad i poněkud násilnou snahu o proniknutí za hmotnou skutečnost a nazírání ontologicky dokonalejší, celistvější představy o světě. přísně vzato se proto nejedná o dokumentování filmem, jako spíše o duchovně laděnou filmovou esej, "symfonii všehomíra", zakládající své svědectví o světě na pečlivém výběru pečlivě aranžovaných obrazů a vjemů. snímek lze vystihnout pomocí podobenství, kterých se sám chápe. jde o snahu napodobit filmem princip mozaiky z barevného písku. ta při náhledu s odstupem (shora) dává díky koplikovanému, ale přesnému (s)komponování rozličných barev, ploch a tvarů na okamžik pochopit harmonii světa, než se změní v šedavý prach. /// chrám možná puknul, prasklina ho málem rozštěpila ve dví, ale nezviklaný stojí pevně dál. (03.11.2012)