Samsara

Mindfulness na filmovom plátne. Aj keď so mnou budú mnohí nesúhlasiť, tak by som si dovolil povedať, že vzhľadom na prítomný obsah a obrovské množstvo podaných informácií je to dokonca veľmi krátky a minimalistický film, nakoľko jeho dychberúce vizuály bez prítomnosti jediného slova sú prestrihané tak bezchybne, že ani po celkovej stopáži 102 minút nijakým spôsobom nenudia. Predchádzajúcu Baraku som síce nevidel, ale keďže je takýto kinematografický žáner striktne iba o vizuálnom spracovaní a ak zvážim to, že vďaka vývoju technológií a nejakému tomu posunu civilizácie je Samsara na rozdiel od Baraky aktuálnejšia, tak ma vôbec nebude trápiť, že tieto dva filmíky nemôžem porovnať. Samsara je skrátka krásna civilizačná odysea, ktorá stihla zachytiť neskutočné množstvo pozoruhodných aspektov ľudstva a vedel by som ju pokojne odporúčiť divákovi ľubovoľného typu, či vekovej kategórie. (09.08.2020)

Tvůrci se nám snaží představit zajímavá místa světa a musím říct, že hned od začátku si vybírají vizuálně skutečně zajímavé kousky. Nacházíme se v asijské zemi (pravděpodobně Thajsko nebo Myanmar) a prohlížíme si nádhernou krajinu posetou neskutečnou zelení, ze které vyčnívají buddhistické chrámy a paláce. Je to skoro jako jiná planeta. Naprosto nám vyrazí dech vysypávání obrazce na podlahu. Škarohlídi hned budou přemýšlet o tom, co by se asi stalo, kdyby člověk při blízkém obdivování zakašlal. Pohled je to ale oslňující a já sám jen žasnu nad tím, co mi lidé dokážeme stvořit. Platí to i pro další putování, které nás zavede i do měst, nebo spíš do opuštěných oblastí, kde je patrné, že se tam dříve žilo, ale v současné době jsou to města a místa mrtvých. Tvůrci - kameramani - nacházejí neskutečně zajímavé detaily, kterými nám prezentují jak krásu, tak i zkázu. A tomu se přizpůsobuje hudba, která je vždy zvolena dokonale pro danou scenérii, jako kdyby rezonovala ve vysokých stropech, ale zároveň se skláněla před nepolapitelností přírodní nádhery. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/02/samsara-2011-60.html (15.03.2013)

Viděno v brněnském kině Art s rozporuplnými pocity. Vizuální stránka dokonalá, avšak to je asi všechno. Skladba, či snad idea celého toho barevného podniku mi nějak unikala. Seznámit diváka s momenty posvátna? Nebo snad s nebezpečím odcizení se přírodě, industrializací a s tím spojenou ztrátou sebe sama za nekonečnými továrními pásy chrlící vše od plněných těstovin až po žehličky? Záběry afrických domorodců kombinované se záběry písečných dun, ty kombinované se záběry amerických aglomerací, ty v kombinaci s tajícím ledovcem, ten kombinován se záběry výroby pistolí. (Samozřejmě ne v tomto přesném pořadí). Chtěl tím autor něco sdělit? Nebo jen tak pospojoval záběry ve snaze uhranout diváka podívanou vystřiženou jak z National Geografic, či snad katalogů exotických dovolených? Absence komentáře neunavuje jako třeba u filmu Home, ale zároveň umožňuje myslet si cokoli o záměru autora. Tedy i to, že se jedná o krásně nic hrající si na jakési poselství. Podbízivě barevné klišé. (28.10.2012)

Reggiův žák "si" zadal stejné téma, jako v případě filmu Baraka, a zpracoval jej o nic méně působivě. velmi přesně, krásně, a proto i přesvědčivě "hovoří" obrazem o duchovní podstatě člověka a jejího upozadění v současném tak řečeném "civilizovaném" světě. o vytlačení kulturně-duchovního dědictví dřívějších civilizací a narušení souladu s přírodním světem ve prospěch pokračující mechanizace, rutiny a odlidštění. "alchymistická" snaha o vytvoření co nejpodobnější umělé imitace člověka (homunkulus?) je o to absurdnější, čím více se člověk vzdaluje své podstatě. úsměvy robotů a pohledy půvabných sexuálních hraček vycházejí z použité metody "přímého" pohlédnutí do očí, které by mělo odhalit nezastřenou vnitřní pravdu. Fricke pohlíží do tváří nejen robotů a umělých panen, ale i skutečných lidí, rituálních tanečnic, soch Tutanchamona i Budhy, mnichů, dětí i jejich matek. dostává se tak do hloubek kontrastujících s odstupem, kterého jeho kamera díky časosběrné metodě, zrychlení či jindy naopak zpomalení, nabývá od míst a dějů v nejnádhernějších obrazech přírodního světa i městských aglomerací. neustálé jízdy, či přímo "lety" vpřed ovšem i při sledování celků sugerují neustálou, až snad i poněkud násilnou snahu o proniknutí za hmotnou skutečnost a nazírání ontologicky dokonalejší, celistvější představy o světě. přísně vzato se proto nejedná o dokumentování filmem, jako spíše o duchovně laděnou filmovou esej, "symfonii všehomíra", zakládající své svědectví o světě na pečlivém výběru pečlivě aranžovaných obrazů a vjemů. snímek lze vystihnout pomocí podobenství, kterých se sám chápe. jde o snahu napodobit filmem princip mozaiky z barevného písku. ta při náhledu s odstupem (shora) dává díky koplikovanému, ale přesnému (s)komponování rozličných barev, ploch a tvarů na okamžik pochopit harmonii světa, než se změní v šedavý prach. /// chrám možná puknul, prasklina ho málem rozštěpila ve dví, ale nezviklaný stojí pevně dál. (03.11.2012)

Two rums to room two-two-two. Tramtarará, ty debile. Asi tak nějak. Videa složená z krásných záběrů za zvuků mystické hudby mám rád. Pokud jsou nanejvýš pět minut dlouhá, na youtube a nevydávají se za celovečerní dokument. Celkem dobře to poslouží jako zásobárna wallpaperů na celý nadcházející rok, ale jinak ... možná tak pro éterické filosofující bytosti to může být pěkný kousek, k němuž si mohou vymyslet smysl podle svého vlastního uvážení a dlouze o něm rozprávat. Třeba v něm najdou hlubokou výpověď o stavu civilizace. Nebo cokoli jiného. (22.12.2012)