Zvětšenina

Dejme tomu, že skupinka lidí bude pozorovat mraky, plující po obloze. Jednomu mohou připomínat angorského králíka, druhému kouřící šálek kávy, třetímu jedoucí lokomotivu, dalšímu třeba noční košili, vlající na prádelní šňůře. Nelze říct, kdo z nich má "pravdu" - tu mají všichni, protože jsou to jen jejich osobní asociace. S filmem Zvětšenina je to stejné, řekl bych. Samotná zápletka je prostá a srozumitelná: módní fotograf pořídí snímky ranního parku s mileneckou dvojicí a zdá se, že bezděky zaznamenal vraždu. Nebo taky ne - a v tom je ten háček. Kdyby za ním nepřišla žena z fotografií a nedomáhala se negativu, nepřemýšlel by, co ji k tomu vede, nezkoumal snímek, nepořizoval jeho zvětšeniny a neviděl v nich to, co vidí na základě subjektivních myšlenkových konstrukcí. Stejně nejistý je divák, po němž se chce právě ta aktivní spolupráce, vytvoření vlastního dojmu bez potvrzení či vyvrácení jeho správnosti. Těžko najít jeden "správný", objektivní klíč k filmu, který vychází z toho, že žádná objektivita neexistuje. Někteří lidé myšlenku Zvětšeniny vztahují jen na kinematografii (skutečnost nelze zachytit na film), jiní v ní vidí podobenství o společnosti, která je tak omámená iluzemi, že si neví rady s realitou, komunističtí recenzenti byli zase skálopevně přesvědčeni, že film účtuje s povrchností kapitalismu. ;) Nenechte se ovlivnit řečičkami filmových teoretiků, protože u Zvěšeniny nejde o to "pochopit, či nepochopit", ale přistoupit nebo nepřistoupit na tu zvláštní hru s asociacemi. A když vás ta hra nebud bavit, rozhodně to neznamená, že nemáte mozek, jak to klasifikuje kolega Pohrobek. Taková arogance není důstojná filmového fanouška. 80% (17.09.2007)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...! (09.05.2011)

Nejlepší scénou je podle mého názoru zvětšování té osudné fotografie a odhalení vraždy. Ten film klade tolik otázek k zamyšlení. Co se týče toho závěru, tak si myslím, že hlavní hrdina se dosud se stranící společnosti nakonec se do té společnosti dostal (šel hrát tenis). Skvělé použití hudby. Určitě si film pustím znovu (někdy). Musím vychválit atmosféru a všechny tvůrce včetně herců a pana producenta Carla Pontiho. Originální titulky. (13.09.2007)

Fotografování je zálibou pro všechny, kteří nejsou umělci, ale rádi by byli. Neměl jsem během sledování pocit, že sleduji jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Spíše jsem měl pocit, že sleduji něco, co už dávno přežvýkal zub času, a co dovedou docenit výhradně starší generace. Na člověka rozhodně dýchne velice příjemná atmosféra doby, kde se všichni měli rádi a pokoušeli se vyrábět děti se všemi, se kterými to bylo jen trošku možné. Film je vhodný spíše k promarněným hodinám jeho hlubokou analýzou, nežli k příjemnému diváckému zážitku, který jsem hledal já. Hlavní hrdina mě bohužel nezaujal natolik, abych měl zájem se hlouběji prohrabovat v útrobách jeho mysli. I když mám existencialismus velmi rád, tak tento snímek nebyl úplně mým šálkem kávy. Budu s dovolením hledat umění někde malinko jinde. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017, která se lehce protáhla. Film mi vybral můj kámoš Milan. (14.05.2018)