Chaotická Ana

Chaotická Ana zanechala dosti chaotické dojmy...ani ne tak pohráváním si s minulými životy a jejich prolínáním do životů současných, jako spíš tím, co v současném Anině životě zůstalo jen tak nahozeno, nedořčeno...co třeba podivná role Justine a hypnotizéra? Otec nazývaný láskyplně monstrem? Náhlá cesta do Ameriky na lodi kamarádčina otce? Proměna malující hippie girl s dredy v american girl v bílé košilce a botkách na podpatcích? Bylo jasné, že i tentokrát holubice musí potkat sokola, ale podoba jejich střetu byla hodně, hodně podivná... (28.08.2011)

Bohužel Chaotická Ana šla naprosto mimo mě. Nešlo asi ani o momentální rozpoložení, jelikož si nedokáži představit stav ve kterém bych si tento film užil. Těžko uchopitelný sled událostí a všemožných snových a hypnotických pochodů. Zprvu zaujalo, ale nakonec nikterak neuchvátilo. K další tvorbě Julio Medema budu muset přistupovat dalek obezřetněji. (20.08.2015)

Julio Medem opět dokázal svou tvorbu posunout o něco dále. Jeho záliba v psychologii je více než zjevná. Mé nadšení ale srazil na závěr filmu, který je snad nejdůležitější částí všeobecně... no nechci spoilerovat, tak jen řeknu, že se to opravdu moc nepovedlo - vymizela hloubka zavřených dveří a Ana zůstala šílenou. První půlka je ale o něčem úplně jiném... cesta do podvědomí je až mrazivě důvěryhodná a Manuela Vellés se do role perfektně hodí. Určitě sem nebyla jediná, kdo se v jejích očích naprosto ztratil. Ana projde vaším nitrem a chytne vás za ruku. Jsem ráda, že Medem nezůstal u svých stálých herců, už jsem se v jeho tvorbě začínala ztrácet. Propojení s výtvarnou a hudební stránkou bylo také jedinečné. Opravdu mě mrzí ten konec, který opravdu všechno doslova podělal... ti, co film viděli, vědí, proč tohle píšu. Naprosto by stačilo zůstat ve Španělském prostředí, protože to je jedna z kvalit Medemovsky vyjímečných filmů. (15.01.2009)

O co vlastně Medemovi tentokrát jde? Hlavní postavou je mělce malující, hluboce milující Ana, která se zmítá v chaosu díky hypnózám, jenž ji vracejí do minulých životů ukončených násilnou smrtí. Jakou roli má zde vlastně muž, milenec, na jedné straně násilník, který způsobuje bolest, snaží se ji ponížit a pokořit a na druhé straně její starostlivý otec, jehož nazývá monstrem a na kterého je silně fixována? Jakou roli má žena, utlačovaná, ale zároveň nepokořená, zpoza věci řídící a určující? Jakou motivaci má Justine? A co význam záhadného Saida? Takových otázek mám spoustu a ani s odstupem času nenalézám odpovědi. (05.10.2008)

Pohled do spirituálních poloh jedné bohémské duše, jehož formální rámec, sledující číselný odpočet (k navození hypnotického stavu?), dodržuje snesitelnou polohu vyprávění a ve svém konci dojde ke slušné pointě. K té vás příběh neodolatelně táhne, což i přes jednoznačně umělecké ambice znamená, že nezačne nudit. Závěrečná epizoda po "dosažení bodu nula" celou snahu sice zbytečně strhává do roviny polopatické protiválečné agitky a scénka s ukáknutím do ksichtu jeví se mi trochu na efekt, přesto zážitek z filmu měl u mne svou estetickou odezvu. 75% (26.02.2009)