Útěk do divočiny

Absolutně fantastický snímek, tak krásný a smutný jak jen film může být. Nádherný ve všem-v soundtracku, ve vizuálu, super taky ten vypravěčský motiv. Další z filmů z myšlenkou. Hirsch tu hraje mnohem lepe než ve všech svých ostatních filmech. A závěr mě dojal k slzám.... 5 (Naposledy sem měl takovéto pocity u Seven Pounds, jen tady to bylo ještě silnější..) (20.05.2009)

Vzdal se všeho, aby si splnil svůj sen, a i když ho to stálo to nejcennější, co vlastníme, věřím, že neměl čas litovat. Velmi silný zážitek, který je (více propracovanější a rozsáhlejší než 127 hodin) přes svou delší stopáž rychle utíká a ani na chvilku nenudí. Podkreslující hudba je výborná a Seana Penna bezmezně obdivuju. (06.08.2012)

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)

Příběh snílka a dobrodruha Christophera McCandlesse alias Alexandera Supertrampa je působivou revoltou proti stávajícím hodnotám. Jeho život, který vycházel z nadprůměrných známek ve škole, slibné sportovní kariéry a materiálního zabezpečení rodičů, se najednou odstřihnul od skutečné podstaty své existence. A to chtěl hošan změnit. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy úctyhodnou dobu v divočině, tiše ve svých myšlenkách, radikálně šlape po své staré identitě. Nelineárně tak vypráví o svém revoltujícím putování, na kterém se setkává s více či méně důležitými (čti zajímavými) postavami, přičemž co do tempa a atmosféry je tohle objevování světa bez lží občas docela nevyrovnané. Některé epizody okamžitě chytnou za ta správná místa, jiné vytváří dojem, že 140 minut dlouhý snímek je ještě mnohem delší. Umírněný i hodně vyzrálý režisér a někdejší zlobivé hollywoodské dítko Sean Penn občas zbytečně experimentuje (Chrisův rukopis přes obrazovku), místy idealizuje, nebojí se symbolů (opasek znázorňující dlouhou pouť), ale na nejen fyzicky náročnou roli Emila Hirsche náramně připravil. Vzpomínáte ještě na toho nesmělého chlapečka ze sympatické komedie The Girl Next Door? A to to není tak dávno. Pochvala musí zákonitě směřovat i za precizní výběr vedlejších rolí (zoufalý manželský pár William Hurt a Marcia Gay Harden, spontánní hippies Catherine Keener, netradiční Vince Vaughn, osamělá a nadržená zpěvačka Tracy, jinak talentovaná Kristen Stewart – mimochodem nazpívala i dvě písně – nebo bezmála pětaosmdesátiletý Hal Holbrook). Do toho znamenitá práce střihače a rozhodně i kameramana Erica Gautiera (nasnímal například Esther Kahn nebo část z povídkového Paris, je t'aime), až to celé připomíná malebný poetismus Terrence Malicka. Into The Wild může být ideálním snímkem pro tisíce Američanů, kteří nevytáhli paty z domu, znají jen nejbližší McDonald a autosalon, kam si příští rok zajedou koupit nového, ještě většího Forda. Příjemných a uvědomělých 70 %. (27.03.2008)