Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Obrovské sklamanie! Film som videl pred dvadsiatimi rokmi a podľa spomienok som mu dal štyri hviezdičky. Jeho názov i samotný nápad mi boli viac ako sympatické a podrobnosti som si už nepamätal. Pri dnešnej projekcii som nevychádzal z údivu. V komentároch sú všeobecne chválené herecké výkony a nádherná hudba. Bohužiaľ! Už v seriáli M.A.S.H. som si všimol občasnú kŕčovitosť a teatrálnosť prejavu Alana Aldu, ale čo sa tam bez problémov stratilo v dave, tu vystúpilo do popredia. A paradoxne to boli najmä herecké výkony, ktoré mi sprotivili tento film. Nemohla to zachrániť ani pieseň Johnnyho Mathisa, ktorý nikdy nebol mojím obľúbeným spevákom. Samotná púť časom mi pripadla schematická a odfláknutá. A neprišiel som na chuť ani dabingu Pavla Trávníčka. Tak čo mám vlastne chváliť? Schválne: páčila sa mi fotodokumentácia doby, tri hlášky a pán Chalmers, ktorý aspoň nič nepokazil. A teraz ma kameňujte. ()
Velice povedený snímek na příjemnou zábavu. Je zajímavé sledovat proměny hlavních hrdinů v čase. A to jak po vnější tak po vnitřní stránce své osobnosti. Ellen Burstyn předvedla svou extratřídu a v mých očích se nejen vyrovnala skvělému Alanu Aldovi. Chvílemi mi přišly některé rozhovory trošku trapnější. V jedné historce se podařilo propašovat "Močení na koberec" s kterým má bohaté zkušenosti právě Burstyn z Exorcisty. Ale to je jen taková perlička. ()
"Tak co? Jdem šustit?" Kdybych si pořídil bokovku a jednou za rok s ní strávil víkend, tak by mi to manželka zatrhla dřív, než by mě to napadlo. Zamilovaný cifršpión George a těhotná panna Doris v tomto ohledu měli větší štěstí a mě jejich 26 setkání a 113 orgasmů hodně zaujalo. Taky jsem se dozvěděl, že smích je nepřítel erotiky a to je velmi znepokojující zjištění. Já se totiž směju rád a nikdy si na to při sexu nikdo nestěžoval. ()
Historie poválečné Ameriky zrcadlená v jedné láskyplné nevěře. Oba spadli do manželství rovnou z dětství, ona díky těhotenství nedokončila ani high school, on byl vytažen svou ženou z pubertálních mindráků, jenže skutečná láska přišla pro oba až později. Vlastně nejde o celovečerní divadelní hru, ale o sled sitcomových výstupů, kdy oba protagonisté na sebe vždy berou určitou tvář Ameriky. S přibývajícím věkem mizí rozverné vtípky a scénu začne ovládat patos, v některých chvílích až nesnesitelný (Vietnam, proměna ženy - od plotny přes hippies k podnikání). Ale v roce 78 to musel být hit - otevřeně se v něm mluví o sexu a používají se peprná slova (což české titulky sveřepě ignorují). Americká střední třída (buržoazie) plnila divadlo, dámy oslňovaly svými robami a pokoušely se o krotkou zkaženost v mezích pokroku, pánové si vyprávěli o svých záletech...Není nad komerční divadlo! ()
Galerie (29)
Zajímavosti (5)
- Titulní píseň původně složil Paul McCartney se skupinou Wings. Nebyla však použita. Přednost dostala píseň "The last time I felt like this", kterou má na svědomí Marvin Hamlisch. (Terva)
- Exteriéry filmu byly natáčeny v Heritage house Inn v Little River (Kalifornie, USA ). Interiéry pak v Hollywoodu. (Terva)
- V části odehrávající se v roce 1961 se mluví o McQueenovi v Motýlkovi. Motýlek je ale z roku 1973. (Kulmon)
Před pár dny jsem byl velmi "Before Midnight pozitivně" naladěn a Lima zmínil v diskuzi snímek žánrově příbuzný, a to sice Same Time, Next Year. Zvědav jsem ulehl do své rakve a pustil si to. A jsem spokojen. Robert Mulligan, filmový autor mimojiné slavného To Kill a Mockingbird šel asi v roce 1977 na Brodwayi do divadla a zálibila se mu stejnojmená divadelní hra od Bernarda Sladea. Šli spolu na kafe nebo se ožrali a Slade (žeru tohle příjmení) mu napsal scénář. A o čem že to vlastně je? V roce 1951 se ušlápnutej účetní George (žeru tohle jméno) v podání Alana Aldy a v té době nehodná přívlastku Doris Ellen Burstynová potkají ve výletní chatové oblasti. George otevře Doris dveře do recepce Výletních chat a pak s ní jí v jedné místnosti. Doris má radost, že na ní George mrkl. George si k ní po chvíli přisedne a začnou na sebe otevírat pusy. Po chvíli si přesednou ke krbu a to už pomalu končí úvodní písnička a George se ráno (mírně zděšen) probouzí vedle Doris v jedné z výletních chat. Vsuvka. Omlouvám se, že to popisuju jako grotesku. Konec vsuvky. Jako správný gentleman se snaží zdrhnout, ale všimne si, že Doris je taky vzhůru a tak se s ní rozhodne pokecat. Asi se tu nějakým menším spoilerům nevyhnu, ale to je u tohoto filmu docela jedno. První překvapení vám docvakne docela brzo. S Before Sunrise - Sunset - Midnight to toho zas tak moc společnýho nemá. Čekal sem jeden dlouhej dialog pokud možno sympatickejch postav, kterej se bude odehrávat třeba v období 2-3 let, ale ono se to přátelé odehrává ve skromném časovém ohraničení 26ti let. Ještě jednou slovy. DVACET ŠEST LET! První průser je nasnadě. Není to tu vyřešené jako v jiných filmech, kdy 30 ti leté hrdiny hrají 34 let staří herci a pokud ti stejní mají hrát šedesátileté tak zakouzlí mejkap dipartment. Ellen Burstynové bylo v době natáčení 46, Hawkeymu o 4 míň. Nic proti Ellen, ale je to poznat. Koho sakra mohlo napadnout, že tohle bude ta správná herečka. Je prostě něco špatnýho na tom, že až kolem roku 1966 (příběhového) na ní mohli přestat nanášet make-up. Ellen Burstyn byla prostě krokem vedle a celej film vás to bude trochu srát. Ale to je dost možná jediná větší výtka. Pokud taky tak milujete MASH tak víte, že Alda je velkej sympaťák a tenhle film svým nenapodobitelným neurotickým způsobem tahá. Je prostě k sežrání, ať se raduje nebo vzteká. Scénář měl před sebou hodně těžkej úkol, ale popral se s tím statečně. Hrdiny poprvé vidíme v posteli v roce 1951 a místo aby sme s nimi trávili každej rok, tak pokaždé automaticky přeskočíme 5 let. Takže máte 20 minut rok 1951, 15 minut rok 1956.... Přeskakujeme pomocí zajímavejch koláží fotek, kdy v roce 51 ještě doznívá válka a v roce 1977 už vidíme na plakátu Rockyho. Tu hru sem samozřejmě neviděl, ale film mě v těch necelých dvou hodinách dokázal velmi slušně zabavit. Postavy ve filmu samozřejmě reagují na to, co se ve světě a v USA děje, takže si užijete uhlazená padesátá léta v USA, ale i padesátiletou hipízačku Ellen Burstyn, což není moc hezký pohled. No, už zase to tady nikdo nečte, takže to utnu. Dal bych asi 8/10. Musí na to být nálada. Musíte vědět, do čeho jdete. Nesmíte brát věk Burstynové moc vážně. Pak si to užijete a budete rádi, že jste tomu filmu ten čas věnovali. () (méně) (více)