To, co dýchám

Pre mňa neznámy režisér Jieho Lee nám ukázal ako sa 4 príbehy a 4 základné ľudské emócie nečakane dramatickým spôsobom pretli na križovatke osudu... Výber hercov bol na jednotku, stopáž na jednotku a ešte to aj popri všetkom obsahovalo štipku humoru (ktorý nikdy nie je na škodu), takže sa pri tom divák určite nudiť nebude ... 4**** (09.10.2011)

Tak toto hej. Jasné, je to neuveriteľne komerčné, scenár oplýva tou pre Hollywood tak častou neuveriteľnosťou a celé je to tak trochu gýč, ale mne sa to páčilo. Obsadenie je skutočne luxusné, Andy Garcia je pod dlhšej dobe znovu výborný a ostatný v norme (znalci a tí, čo už majú niečo napozerané, si okrem hlavných postáv všimnú aj Emila Hirsha (v poslednom čase napr. Killer Joe), Joa Bernthala (The Walking Dead, Noc v múzeu 2), Clarka Gregga (Avengers, Whedonova verzia Veľa kriku pre nič) či Johna Cho (Zahulíme, uvidíme, FlashForward). Celkovo veľmi dobré, ja som sa bavil. 78% (27.05.2013)

Nic, co by mě překvapilo, provázanost osudů v labyrintu životních epizod tady byla už několikrát a troufám si říct, že určitě sofistikovanější, nicméně, v případě The Air I Breathe mě zaujala (mimo sympatického osazenstva) především hudba, jako by to byla ona, kdo určuje děj, tempo, emoce i chování postav - chvíli nespoutaná, úderná, vzápětí něžná, romantická i nahánějící strach - vše ostatní působilo jako její doplněk, a tím byl pro mě film odlišný a zajímavý. (22.06.2012)

Proč jsem si vybral tenhle film? Kvůli Sarah Michelle Gellar (od Cruel Intentions čekám na něco kvalitnějšího s její účastí). ●● Co se mi líbilo? Konec. Díky bohu za něj! Celý film je dost netradiční, jakoby složený z několika lehce provázaných příběhů, které nejsou až tak zajímavé, ale právě na konci do sebe vše zapadne, pochopíte, proč tam byla ta která (jakoby původně zbytečná) scéna a máte pocit zadostiučinění, že to celé o něčem bylo. Nebýt konce, dám jen 1*. (27.08.2008)

Skákal pes přes oves, přes zelenou louku... V poslední době si s vámi moc nerozumím. Srovnání s bijáky 21 gramů nebo Crash není na místě, protože To, co dýchám za nimi pajdá na obě zadní. Což o to, atmosféru a snahu o neotřelé zpracování by to mělo, dokonce i jisté dějové zvraty jsem zaregistroval. Ale protože nikde nebylo řečeno, v jakém časovém úseku se příběh odehrává, můžu klidně říct, že závěrečné vypointování od polovičky nalajnovaného finále bylo laciné, samoúčelné a hlavně nemožné. Kdybych se měl pokaždé spokojit jen s pouhou myšlenkou, musel bych sám sebe prohlásit za krále Šalamouna. (29.02.2012)