Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?

Bezpochyby krásný svět. Vše, co jste kdy viděli zaprášené na vaší půdě v tomto filmu ožívá a prožívá své kouzelné příběhy plné fantazie. Ačkoliv na první pohled se může zdát, že to je pouhá vykrádačka Toy Story nebo, že autor nepřichází s ničím originálním, opak je pravdou. Jiří Barta přichází s hračkami pěknými, malými, prapodivnými i ošklivými. Všichni mají své místo mezi tím vším harampádím. Díky propojení animace a nenápadným digitálním trikům se můžeme nechat unášet tím, jak se igelit promění v moře, křídou nakreslené čáry v koleje nebo vysavač v letadlo. Vše spoléhá na divákovu imaginaci, proto kdo není v hloubi duše alespoň trochu dítětem, tu filharmonii sršící z každého záběru možná neuvidí. Když už jsme u té filharmonie, celému snímku vévodí velká hudba, která velkým dílem přispívá k té správné atmosféře. Dabing jako u jednoho z mála filmů je povedený a dokonce velice příjemný. Diktátorská hlava s děsivou podobou Jiřího Lábuse okolí komanduje propagandistickými hesly jako za doby, kdy ještě nějakému pohlavárovi stála na stole. Pravdou je, že příběh není nejsilnější stránkou filmu, ale vše nahrazuje ta všudypřítomná nostalgická atmosféra starých časů. Obzvláště povedený je konec, kde se vyskytla jedna dokonalá "metonymie". Jak symbolické, když se staré hodinky promění v nekonečnou studnu a pohltí vše špatné... (13.03.2009)

Krásný skromný animáč, spadající do skupiny "dětských filmů", které si užije stejně dítě jako dospělý, třeba proto, že v něm najde spoustu artefaktů z vlastního dětství před lety, staré věci, které ještě na té půdě kdekdo má, nebo pro vtípky, které ocení i starší. Kouzelné spojení s kreslenou animací nebo animace proudu vody. Ovšem asi tak pět minut po skončení filmu jsem jej zase vypustila z paměti. (04.08.2009)

Děti nepochopí metaforičnost filmu - dlouholetá tradice proti nevkusu normalizačních osmdesátých či závěr s hodinkami reflektující pomíjivost všeho hmotného. Dospělý může mít námitky proti nepropracovanosti fikčního světa hraček na půdě (smysl toho jejich pohybu - kam ráno všichni jezdí?; úloha živé kočky ve světě hraček - ta se vytratí do ztracena etc. etc.). Na půdě je hodinové cvičení na téma "půda a hračky", je v něm mnoho výborných nápadů (obyvatelé světa zla), jenže na to, aby se stalo filmem, mu chybí spád a gradace. Loutkaři ho ocení - ale kdo ještě? (21.03.2010)

Toto dílo mocně nasává z kořenů Česko-slovenské, potažmo České historie animátorství. No a o vlivu Jana Švankmajera nemůže být pochyb, obvzláště při "vodních" scénách. Bohužel příběh se mi zdál načrtnutý až moc jednoduchým způsobem, pravděpodobně kvůli menším dětem. Po 15-ti minutách je jasné jak vše dopadne a můžete se oddávat jen a pouze poetice staré půdy a starých hraček, což není zase tak špatné. Chvílemi jsem byl nadšen, chvílemi jsem byl nadšen méně. Celé dílo však mírně povyšuje velmi vkusná a hezká hudební složka. Film je za tři hvězdy tak akorát. Ale protože celé naladění toho večera jsem měl tak trochu poetické a navíc mě do kina doprovodila nádherná a hodnotná osoba, je to za čtyři. (08.03.2009)

Upřímně se musím vyznat, že mě animovaný film „Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?“ velmi příjemně překvapil. Svým způsobem jde o zjevení, které se vymyká současné spotřební struktuře. Ojedinělá tvůrčí vynalézavost Jiřího Barty je okouzlující a osvěžující. Voní naději, umělecká schopnost a kreativní postupy dávají zapomenout na moderní stereotyp úporných a efektně prázdných snah komerčního úspěchu a pochlebování. Jako dítě jsem podobné půdní prostory miloval a nejedno exotické dobrodružství jsem v zašlé slávě věcí různorodé podoby prožil v dychtivě rozjásané bezprostřednosti. I skladba artefaktů měla stejné barvy a tváře. Vynalézavá hravost a souznění neslučitelnosti je Bartovou předností. Kouzlí a oživuje dávno pohřbený a zapomenutý svět fantazie, skromnosti a úcty. Žánr pohádky je pouze formalitou, neboť svým přístupem s lehkostí a šarmem překračuje vytyčené hranice a představám dává nové a nezapomenutelné rozměry. Žijící jsou okrajovým předmětem: rozhodná babička (Ludmila Ungrichtová s hlasem Věry Kubánkové) a její zvědavá a poslušná vnučka (Andrea Žádníková s hlasem Johany Krtičkové). Strana zla, nenasytný monarcha Hlava (Jiří Lábus) a jeho přisluhovač kocour Baron (hlas Petra Nárožného), se pohybuje na pomezí skutečného světa a fantazie. Pohádkový příběh vrhá křehké dobro v podobě panenky Pomněnky (hlas Lucie Pernetové) do rozhodujícího střetu dobra se zlem. Zaujme trojlístek hrdinů, nejbližších přátel hadrové panny: pohodlný plyšový medvěd Mucha (hlas Borise Hybnera), staromilsky bojující loutka Krasoň (hlas Vladimíra Javorského) a vitální plastelínový neposeda Šubrt (hlas Ivana Trojana). Pozornost vzbudí také myška vynálezkyně Sklodowská (hlas Barbory Hrzánové) a Hlavův patolízal a inženýr nových možností dr. Skarab (hlas Miroslava Táborského). S důmyslnou hravostí se dbá na detail, pohyb se v jemných křivkách přizpůsobuje daným situacím, a já okouzlen hledím na záplavu možného nebezpečí. Otázkou je, zda si takovou pohádku vychutnají i moderní děti. Já jsem Bartovým postupem omámen a velebím jméno jeho uměleckého ducha. I bez efektivní prázdnoty standardizovaných spotřebních produktů lze vyčarovat snový svět. Uchvátil mě svou formou fantazie i tvůrčím přístupem. Bravo, nevšední poeto a kouzelníku Barto! (18.02.2018)