Útěk ze Sibiře

Pro Weira mám slabost, ale v The Way Back sáhnul vedle. Já si totiž hlavně myslím, že nebylo rozumné se něco podobného vůbec pokoušet natočit. Paradoxně z podobného (respektive opačného) důvodu, kvůli němuž jsem zpochybňoval 127 Hours. V poslední boylovce bylo příběhu na celovečerák příliš málo, v Útěku je ho příliš mnoho. Film tak působí jako ledabyle sestříhané úseky děje z mnohem delšího filmu. A nemůžu říct, že bych se u něj bavil, natož že by se mu povedlo vyvolat ve mně touhu vidět prodlouženou (=celistvou) verzi. Po těch 133 minutách jsem se cítil skoro tak vyčerpaně, jako kdybych ten pochod sám prožil. Což se mi jako divákovi milujícímu pohodlí nechce oceňovat. (21.04.2011)

Pouze několik nadprůměrných scén, které chytnou za srdce. Jinak je tento snímek až příliš uhlazený a filmový. Není se však čemu divit, když ho natočil filmový klasik a člověk, který jde jen málokdy proti proudu. Petr Weir je nepochybně velký režisér, ale jeho konzervativní styl mi sem příliš nepasuje. Umí rozehrát dobrou hru, v atraktivním tématickém pojetí se zvučným hereckým ansáblem. Nicméně strhnout mne se mu úplně tak nepovedlo. Nebýt crazy Farrela a syrového Eda Harrise, nebude útěk ze Sibiře nic víc, než průměrným dobrodružným snímkem, kde je všechno tak jak má a děj se dá v podstatě předvídat. Snové scény jsou mimo - opět sem nepatří. Buď mám drsný film bez kompromisů, nebo mohu filozofovat. Obojě dohromady tady nefunguje. (04.06.2011)

Silných příběhů není nikdy dost. A věřtě že tento je opravdu vyčerpávající. Při přechodu Gobi si i divák sáhne na dno, stejně jako mrzne na Sibiři. Zkrátka nelze neprožívat s našimi hrdiny utrpení. Peter Weir je skutečným velikánem, obklopil se bezchybným a charismatickým Edem, dokonale využil talent Sturgesse a ještě přidal bonbónek v Colinu Farrellovi. Film je krásným cestopisem na pozadí dramatu, při putování člověk žasne nad přírodou a nad kameramanovými dovednostmi. (23.04.2011)

S týmto scenárom si Weir naložil pomerne veľkú záťaž na svoje plecia, ale aj napriek pomerne dlhému trvaniu to ubehlo celkom rýchlo. Úžasné scenérie a citlivá kamera spravili z filmu to, že sa naozaj bolo na čo pozerať. Hercom napriek pomerne strohým diaógom a nevycibreným charakterom postáv nechýbal entuziazmus oprieť sa do svojich výkonov a predviesť skvelé výkony. Je to hlavne vizuálny film, ktorého hodnotenie trošku umocní fakt, že sa príbeh naozaj stal. Na Weirove filmy sa teda stále oplatí čakať a dúfam, že nás ešte niečím prekvapí. 80%! (20.03.2012)

Spolehlivý filmař a velebený tvůrce Peter Weir se po dlouhých letech opět hlásí o divákovo srdce. Trvalo to, ale rozmáchlé drama, ačkoliv neobsahuje nějaké zásadní vyhrocené scény, jako celek rozhodně nezklame. Pestrá skupinka uprchlíků z gulagu tu putuje z hluboké tajgy stále na jih – až skončí v Indii. Příjemně táhlou atmosféru narušuje, vlastně asi jen u někoho, Weirovo nedramatizování situací, které naší původně sedmičlennou skupinku provází a po kterých by pětadevadesát procent tvůrců okamžitě skočilo. Hodně zjednodušuje, hodně diváka „obírá“ o dramatické momenty – takže skupinka sice plánuje velký útěk, ale vzápětí už prchá lesem (žádné dráty, žádné dramatické obcházení stráží a následně ani žádné pronásledování), pak slyší vytí vlků, ale k žádnému střetu nedojde, jeden z hrdinů sežene potravu, přičemž to okradený zřejmě koupil, ale divák nic nevidí, uprchlíky obklíčí mongolští jezdci na koních, ale vzápětí se zase odporoučí pryč, přijde písečná bouře, ale po střihu se zase pokračuje dál v cestě atp. Prostě nějakou vymazlenou, skutečně zapamatovatelnou scénu jsem tu postrádal. I tak to ale celé Weir drží pevně ve svých rukou a především čím dál je od gulagu, tím spíš se dostává postavám i divákům pod kůži. Navíc jsou tu dokonale obsazení herci, kteří případná klopýtnutí dokonale vynahrazují – vrásčitý Ed Harris, přesvědčivý mladík a vůdce Jim Sturgess, pomalu se pod kůži dostávající Saoirse Ronan nebo skvostně vyšinutý Rus Colin Farrell. Po technické stránce (kamera si mohla teda trochu víc hrát) bez výhrad, herecky taktéž, jen ten scénář mohl víc prahnout po emocích. Pak mohl Weir opět sahat k pěti hvězdám. (25.05.2011)