VALL-I

Klíčová otázka: Je-li VALL-I filmem konzumním, orientovaným na vyžraného západního diváka (yuppíci po zhlédnutí vytúrujou neonový káry a sešikujou se před McDonaldem), jak muže mít tu drzost a kritizovat konzumní styl života vedoucí ke zdevastované planetě a k obezitě? Tahle ideologie se na první pohled zdá v pořádku. Jako by film cíleně útočil na své vlastní obecenstvo a snažil se ho poučit. Jenže pravda je někde jinde. Ve skutečnosti Pixaři vmanévrovávají diváka do předem utkaného symbiotického systému kalkulu a farizejství, kde filmař není o nic lepší než divák, a stejně to platí i obráceně, přičemž Bursíkovi se oba dva smějí leda tak pod knírek. ____ Celému filmu předchází pětiminutový a odlehčený kraťas z Pixarlandu o rozmíšce kouzelníka a králičího familiára. Jaký to má důvod? Za prvý je třeba odvrátit poučku, která tvrdí, že nezaujme-li film diváka do prvních deset minut, nezaujme ho vůbec. A za druhý kouzlení v tom kraťasu nemá co do věrohodnosti daleko k realitě, přestože se nacházíme v animaci, tedy ve fiktivním meta-světě ještě za filmem. VALL-I přebírá metody hraného filmu, aby se vyhnul nesrozumitelnosti. Animace tedy neznamená popření všech zákonů a zavádění evolučních postulátů. I proto se nedočkáme ve VALL-I jediné transfokace, jevu, který zpřítomňuje kameru a vytrhává diváka. Předměty a postavy zde tudíž zbíhají a vzdalují se od kamery a ona na ně trpělivě čeká, ne obráceně. Kamera ve VALL-I udivuje jistě mnohokrát sama sebe, když zjišťuje za pochodu, že slouží jako pozorovatel, ne jako zachycovatel, a hrdiny následuje jen zřídkakdy. VALL-I nemíní podvracet dohodnutou fikci, naopak sám sebe označuje za G-rated crowd-pleaser, chce zaujmout všechny, vydělat peníze a předně chce vyprávět velký, „anti-lyotardovský“ příběh a legitimizovat nejrůznější společenské činnosti a dát jim celkový smysl. Je proto neomluvitelný podvod na divákovi, když se robot VALL učí s hasícím přístrojem a hraje chaplinovský ping pong, jako by ty předměty viděl poprvé v životě... když by je měl dávno znát z garbage-pyramid, které desítky let hromadí. ____ VALL-I není dramatem děje, ale dramatem okamžiku. Scénu komponuje vždy od detailu k celku a zpátky k detailu. Pokud se přece jen pokouší o zásadní twisty a dramatický oblouky (viz kubánská revoluce ve ¾ filmu), nemůže najít klenební svorník a událostem schází jak motivace, tak nenucená spontánnost. Nedominuje zde text nad obrazem, jako u telenovel, protože Pixaři sebevědomě, a nakonec i oprávněně, předpokládají, že u VALL-I prádlo nikdo žehlit nebude. ____ Enviromentální čtení filmu donutilo přehodnotit filmovou TOPku nejen aktivistu Al Gorea, rodáka z Washingtonu, ale všimli si toho i odborníci přes fokalizaci (vypravěčská finesa zostřující hledisko té které postavy). Zatímco tedy Eve (Expert vegetační evaluace = neboli rostlinářský odborník) trpí klausovským prizmatem, tudíž se jí dostává výhradně fokalizace vnější a neznáme její myšlenky, na Vallovi participuje vypravěč mnohem častěji a poskytuje nám o něm řadu indiskrétních informací a vodítek. ____ Režisér a scénárista Andrew Stanton není zdaleka první, koho sledování běžných životních situací dovádí k soudům nad okolní společností, avšak do svých filmů to promítá s takovou průzračností, že nezbývá než s ním od první minuty (nikoliv však bezvýhradně) souhlasit. Jenže tady se vyskytl majoritní problém v nemožnosti odstředit myšlení od propagandistické rétoriky celého filmu, která se tváří děsně dekonstruktivně tím, jak rezignuje na jednotný smysl a zdůrazňuje pluralismus (už jen v tom smyslu, jak chce mermomocí infiltrovat kina po celém světě), ovšem de facto jen nepřesně parafrázuje Derridu ve smyslu kritického přezkoumání naší kulturní pansofie a výchozích pojmů (právě proto, že tyto pojmy visí nad propastí nepřezkoumané kultury, tudíž ani VALL nechápe, k čemu je Rubikova kostka a kam zařadit vidličku). ____ Je tedy nutno volat do Vatikánu, že je třeba uznat další zázrak? Není. Když na tyhle věci máte oko, vidíte, ze animák VALL-I není stoprocentně atraktivní, ani revoluční. Nakonec všemožnými citacemi a vsuvkami dává VALL-I najevo, že před klasikou se je třeba shýbat (Kubrickovi se jen uctivě přibližuje) a že autonomní klasikou vlastně ani být nechce. (03.07.2008) (méně) (více)