Režie:
Alois MüllerScénář:
Jiří Svetozar KupkaKamera:
Jaromír ZaoralHudba:
Ladislav MatějkaHrají:
Luděk Munzar, Soňa Dvořáková, Vladimír Brabec, Stanislav Tříska, Jan Miller, Vladimír Čapka, Karel Vochoč, Stanislav Šárský, Jan Fišar, Ivo Kubečka, Jana Janěková, Josef Haukvic st., Emil Wolf (více)VOD (1)
Obsahy(1)
29. září 1938 byla dojednána Mnichovská dohoda, a právě příběh z temného období okupace nás zavede do divadla, kde se střídají dva herecké soubory, český a německý. Český soubor se má ovšem za měsíc stěhovat do Lidového domu. Šéf českého souboru, populární herec Jiří Kylar (L. Munzar), zjistí, že inspicient František Jurda distribuuje v divadle protinacistické letáky, a rozčíleně mu vyčiní, že ohrožuje divadlo. Netuší, že letáky se už ocitly v rukou gestapa, které podezírá někoho z českého souboru ze spojení s moskevským parašutistou… Přesvědčení gestapa o tom, že parašutista se ukrývá v divadle, roste, a proto se rozhodne budovu obklíčit. V tento moment se „na scéně“ objevuje herec Kylar, na nějž pravděpodobně čeká nejtěžší role v životě… (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Film přináší zajímavou zápletku z období okupace, která na téma odboje nahlíží zase trochu jinak, ale bohužel doplácí na průměrné scénáristické, režijní i technické zpracování. Zejména v závěru je cítit, že vše mohlo být dramatičtější, napínavější a snad i akčnější. Režisér až příliš spoléhá na dramatický potenciál hereckého výkonu Luďka Munzara v hlavní roli (který ale rozhodně nezklame). Jinak důraznou poznámku, že parašutistu neposlal Londýn ale Moskva, si tvůrci mohli odpustit... ()
Ale tohle se ostravské televizi náramně povedlo. Protektorátní drama, kde atmosféra houstne a houstne až do vrcholného finále. Obrovská role pro Luďka Munzara jako úspěšného herce Kylara a také Vladimíra Brabce, herce, který je v Kylarově stínu a jako kolaborant mu jde po krku. Hodně silné drama a jak říkám, dusnota, co snímkem prostupuje, vhání divákovi pocit, že by se v něm při vyhrocených situacích krve nedořezal. ()
Film sa snaží vysvetliť problematiku fungovania a produkcie divadiel v protektorátu v širších súvislostiach 2. svetovej vojny. Ide o príbeh herca, ktorý chcel byť osožný v prospech českého divadla a českého diváka. Divadelná scéna v Protektorátu Čiech a Moravy sa dňom obsadenia Čiech značne zmenila. V Prahe bola ihneď vrátené nemeckým Pražanom Stavovské divadlo, Osvobozené divadlo bolo ihneď úradne uzatvorené, Burianove divadlo D34 uzavreli v roku 1941 a všetky ostatné divadla ukončili činnosť dňom 1.9.1944 (Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo, Nemecké divadlo Prahy, Lidové divadlo Uranie a Pražské dětské divadlo). Divadla v období rokov 1938 až 1944 sa snažili udržať určitý štandard, snažili sa taktiež prežiť a príliš sa kariérne nespreneveriť svojmu poslaniu. Niektorých okupanti prinútili prisluhovať, ako to bolo v Národnom divadle dňa 24.6.1942 pri svojom Sľube Ríši.Po vojne disciplinárna komisia preverila stovky hercov, na jednej strane boli oprávnené tresty pre ľudí ktorí sa skutočne previnili ale v tejto sieti nenávisti uviazlo aj množstvo nevinných ľudí. ()
Po filmech Adieu mládí a Generál Eliáš se Vladimír Brabec opět stylizuje jako dozadu ulízaný nacistický pohlavár, a takto laděné negativní postavy mu sednou snad ještě více, než dobráci. Naopak hlavní role jinak skvělého Luďka Munzara tentokrát ještě více, než kdy jindy projevuje jeho jedinou, byť zřejmou slabinu, a sice slabost pro patos, zde umocněný přemrštěnou oslavou herectví jako takového. Mimochodem zapomenutý Stanislav Šárský je herecky a hlasově velice zajímavý typ. Potěšila též dcera Vladimíra Brabce Helena, jejíž role rozhodně nebyla nevýznamná a měla by tedy figurovat mezi herci tohoto snímku. 60% ()
Zajímavá věc, jako na tělo napsaná Luďkovi Munzarovi. Nicméně tohle byl jeho typický projev a aniž bych mu chtěl upřít jeho herectví, bylo to zde od něj takové až trochu tuctové podání. Škoda, že zde nešlo o pomyslný souboj mezi jím a Vladimírem Brabcem v roli kolaboranta. Ty jejich mnohdy dvojsmyslné rozhovory o divadle a přitom ve skutečnostio nich samotných mne moc bavily. Brabec hrál mnohem civilněji a uvolněně což dodalo jeho figuře na uvěřitelnosti. U role pana Munzara jsem si nejdříve říkal, že se zbytečně hroutí a že je svým způsobem zbabělec (i když ono se to dnes od kompu dobře odsuzuje, když na nárožích nevisí seznamy zastřelených a protektorátní vyhlášky s orlicí). Naštěstí možná právě díky síle divadla najde sílu i v sobě a svém konání. Film je pochopitelně poplatný své době. Tiskovina roznášená odbojem se jmenuje Palcát a výsadkář nebyl z Londýna, ale z Moskvy o čemž si v inscenaci povídá samo gestapo. Pořád to ještě bylo točeno holt v roce 1988... Dácám za 3 letáky. * * * ()
Reklama