Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrají:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou „tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského „hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie.
Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body.
(Česká televize)
Zajímavosti (10)
- Klíčovým aspektem filmu je velké barevné experimentování, výzkum barev, který byl oceněn cenou Nastro d'argento za nejlepší fotografii. (classic)
- Obraz, který se ve filmu objevuje, je „Svěcení jara“ („La Sagra della Primavera“) od spatialistického malíře Gianniho Dovy, který si Michelangelo Antonioni vybral poté, co ho viděl v soukromé sbírce ravennského sběratele Roberta Pagnaniho během recepce v jeho domě. (classic)
- Děj filmu se odehrává ve zcela odlidštěné Ravenně, zatímco sekvence „pohádky“, kterou Giuliana (Monica Vitti) vypráví svému synovi, její sen o úniku z reality, která ji obklopuje, vizuálně skutečný „cizí objekt“ ve srovnání se zbytkem filmu, se odehrává na růžové pláži Budelli na Sardinii. (classic)
- Japonský režisér Akira Kurosawa uvedl Červenou pustinu jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů. (classic)
- Další novinkou filmu je rozsáhlé používání teleobjektivů a zoomů, a to i v záběrech, kde herec stojí relativně blízko kamery. Michelangelo Antonioni napsal: „Ve filmu jsem hodně pracoval se zoom objektivem, abych se pokusil dosáhnout dvojrozměrného efektu, zmenšit vzdálenost mezi lidmi a předměty, aby se zdály proti sobě zploštělé. Takové zploštění přispívá k pocitu psychické tísně: Giuliana (Monica Vitti) se v několika záběrech zdá být přitisknutá ke zdi a mříže mezi páry jako by byly součástí jejich těla.“ (classic)
- Stejně jako v pozdějších filmech se Michelangelo Antonioni při dosahování tohoto cíle velmi snažil, například nechal stromy a trávu natřít na bílo nebo na šedo, aby odpovídaly jeho pojetí městské krajiny. Andrew Sarris nazval červeně zbarvené potrubí a zábradlí „architekturou úzkosti: červená a modrá vykřikují stejně jako vysvětlují“. (classic)
- Jedná se o Antonioniho první barevný film, který chtěl podle svých slov natočit jako obraz na plátně: „Chtěl jsem film namalovat tak, jako se maluje plátno, chtěl jsem vymyslet barevné vztahy a neomezovat se jen na snímání přírodních barev.“ (classic)
- Aby režisér Antonioni dosáhl kýženého barevného efektu, nechal přemalovat celá pole. [Zdroj: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete] (Cimr)
- Michelangelo Antonioni byl v roce 1964 v MFF v Benátkách za tento film oceněn Velkou cenou Zlatý lev a navíc cenou FIPRESCI. (Elisebah)