Vyznání Anny Elliotové

Poměrně solidní, romantické drama, které je v záplavě německých braků pohlazením po duši. U tohoto snímku lze dobře vypnout, relaxovat a nepřemýšlet, což je mnohdy velké plus. Tvůrci dobře zvolili exteriéry - anglická honosná sídla zasazená v parcích a zahradách, pobřeží moře či města. Charaktery postav jsou dobře prokreslené, což není k údivu, když předlohou je dílo z pera Jane Austen. Chyby: 1) Na začátku filmu otevře Anna svou dřevěnou truhličku, v níž má schované dopisy převázané stužkou. Sfoukne z nich prach, ovšem kde se na nich vzal? Byly přece zavřené! To se práší i přes víko?2) Ve scéně (tuším, že kolem 50. minuty, ale nejsem si jistý), kdy Anna jede kočárem s Frederickem oznámit, že jedna z dívek se poranila, otevře Frederick bránu, následuje oznámení a chvíli na to vidíme, jak Wentworth odjíždí na černém koni pryč. Kde se tam ten kůň najednou vzal? Nebylo vidět, že by jej někdo přivedl. Zajímavost: Zhruba ve 26. minutě můžeme slyšet Annu hrát na klavír Beethovenovu sonátu cis moll - Měsíční svit. (25.01.2011)

Persuasion mělo slibný náběh k tomu být zajímavým komorním dramatem. Rupert Penry-Jones a Sally Hawkins jsou vyrovnaná dvojice (a přes všechny mé antipatie k Sally mi nakonec nevadila). Jenže ostatní linie jsou osekány na kost a příběh působí neukončeně. A mým největším problémem je naprosto úděsná rozklepaná kamera a nepříjemné až dokumentární záběry. Zvlášť ze začátku je to velmi rušivé a upřímně mi to lezlo celkem na nervy. Tohle patří do úplně jiného žánru. Také Annina běhací sekvence po Bathu je trochu k smíchu. Naštěstí film kromě ústřeního páru táhne nahoru i krásná hudba Martina Phippse, ale celkově se nedokážu ubránit mírnému zklamání. // I napodruhé všechny výtky přetrvávají, ale nějak mi to sedlo o mnoho lépe než předtím. (05.04.2014)

Nebýt té otřesné scény v závěru, dala bych možná i tak trochu nezasloužené čtyři hvězdičky, protože přes všechny svoje nedostatky (a že jich tam je) má ten film úžasnou atmosféru a několik opravdu působivě nasvícených scén. Ale když se na konci Anna rozběhla za kapitánem Wenthworthem přes celý Bath a pak ještě zpátky, došlo mi, že tři hvězdičky jsou až dost. Koneckonců Sally Hawkinsová v hlavní roli není zrovna bůhvíjak sympatická (mimochodem, nikdy bych nevěřila, že můžou empírové šaty někomu neslušet, ale ona zvládla i tohle) a Rupert Penry-Jones má po celou dobu tak neuvěřitelně vážný výraz, že to působí až komicky. Ve srovnání s o dvanáct let starší verzí nemá tahle adaptace šanci obstát. (17.06.2010)

Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. (22.05.2009)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)