Vyznání Anny Elliotové

Za mne jedno z nejslabších zpracování Jane Austinové. Hlavní hrdinka postrádá jakékoli charisma, její bývalý snoubenec také a o ostatních nemluvě. většinou se filmová a televizní zpracování dají koukat s potěšením, tentokráte převládala nuda. Nezachránil to ani Anthony Head, jediný herec, který byl ve své roli uvěřitelný a dobrý. Slabší 2 a půl*. (14.12.2015)

Ačkoliv jsem posmrtně vydanou knihu Jane Austen ještě nečetla, měla jsem dle pozitivních čtenářských ohlasů větší očekávání než např. u Pýchy a předsudku (četla), přeci jenom je toto dílo považováno z její pozdní tvorby za nejvážnější. A velká očekávání následují adekvátní zklamání. Film je jako jednotné kontinuální dílo natočen poutavě, hudba vytváří atmosféru jakou má a herecké obsazení neurážející. V potaz beru také to, že u takové tematiky všichni dopředu ví, kam děj bude směřovat a jak bude končit. Ale neubráním se pocitu, že ta Anna, která má být tahounem příběhu a nehynoucí láskou kapitána Wentwortha by měla i na plátně přeci jenom vykazovat více známek života? Jinak nechápu kam námořník oči dal, spíš mi většinu filmu připadala jako chudinka, co v podstatě celou dobu ani nehlesla. A její konečná maratonová scéna mi připadala až směšná (vážně takhle v knize celé poledne sprintuje?:-), nehledě na ten minutu přibližující se polibek na veřejnosti! I přes to přese všechno se Jane rozhodně nemusí otáčet v hrobě a Sally Hawkins mě přesvědčila, že není jenom holka na zabití (Happy go Lucky). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Kniha přečtena. Film je dramatizován až běda, pobíhající scéna je skutečně jen dílem scénáře, stejně jako jiné nepochopitelné lahůdky (nemocná, do té doby nehybná přítelkyně najednou vstane Annu honit po ulici s klíčovým vysvětlením na 3 s), které mi tam neseděly už při shlédnutí prvém. 3* (10.05.2010)

Anna Elliotová je můj druhý nejoblíbenější román od Jane Austen - po Pýše a předsudku. Anna Elliotová je nejkomornější příběh, svým způsobem hodně osobní, pocitový až s náznaky melancholie. Je to román, který nabízí naději i víru, výrazně většinu románu (filmu) spíše nostalgickou atmosféru a pocit, že ten vhodný čas už dávno minul. Osobní pocit a neochvějné kouzlo, ne náhodou je Anna Elliotová posledním dopsaným románem Jane Austenové, který však bohužel vyšel až po její smrti. Možná nejvýrazněji je zde patrné rozložení společnosti té doby. Přenést atmosféru knihy se zde i díky hereckým představitelům povedlo opravdu výborně. 100% (16.04.2012)

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)

Poměrně solidní, romantické drama, které je v záplavě německých braků pohlazením po duši. U tohoto snímku lze dobře vypnout, relaxovat a nepřemýšlet, což je mnohdy velké plus. Tvůrci dobře zvolili exteriéry - anglická honosná sídla zasazená v parcích a zahradách, pobřeží moře či města. Charaktery postav jsou dobře prokreslené, což není k údivu, když předlohou je dílo z pera Jane Austen. Chyby: 1) Na začátku filmu otevře Anna svou dřevěnou truhličku, v níž má schované dopisy převázané stužkou. Sfoukne z nich prach, ovšem kde se na nich vzal? Byly přece zavřené! To se práší i přes víko?2) Ve scéně (tuším, že kolem 50. minuty, ale nejsem si jistý), kdy Anna jede kočárem s Frederickem oznámit, že jedna z dívek se poranila, otevře Frederick bránu, následuje oznámení a chvíli na to vidíme, jak Wentworth odjíždí na černém koni pryč. Kde se tam ten kůň najednou vzal? Nebylo vidět, že by jej někdo přivedl. Zajímavost: Zhruba ve 26. minutě můžeme slyšet Annu hrát na klavír Beethovenovu sonátu cis moll - Měsíční svit. (25.01.2011)