Vyznání Anny Elliotové

Za mne jedno z nejslabších zpracování Jane Austinové. Hlavní hrdinka postrádá jakékoli charisma, její bývalý snoubenec také a o ostatních nemluvě. většinou se filmová a televizní zpracování dají koukat s potěšením, tentokráte převládala nuda. Nezachránil to ani Anthony Head, jediný herec, který byl ve své roli uvěřitelný a dobrý. Slabší 2 a půl*. (14.12.2015)

Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. (22.05.2009)

Poměrně solidní, romantické drama, které je v záplavě německých braků pohlazením po duši. U tohoto snímku lze dobře vypnout, relaxovat a nepřemýšlet, což je mnohdy velké plus. Tvůrci dobře zvolili exteriéry - anglická honosná sídla zasazená v parcích a zahradách, pobřeží moře či města. Charaktery postav jsou dobře prokreslené, což není k údivu, když předlohou je dílo z pera Jane Austen. Chyby: 1) Na začátku filmu otevře Anna svou dřevěnou truhličku, v níž má schované dopisy převázané stužkou. Sfoukne z nich prach, ovšem kde se na nich vzal? Byly přece zavřené! To se práší i přes víko?2) Ve scéně (tuším, že kolem 50. minuty, ale nejsem si jistý), kdy Anna jede kočárem s Frederickem oznámit, že jedna z dívek se poranila, otevře Frederick bránu, následuje oznámení a chvíli na to vidíme, jak Wentworth odjíždí na černém koni pryč. Kde se tam ten kůň najednou vzal? Nebylo vidět, že by jej někdo přivedl. Zajímavost: Zhruba ve 26. minutě můžeme slyšet Annu hrát na klavír Beethovenovu sonátu cis moll - Měsíční svit. (25.01.2011)

Anna Elliotová je můj druhý nejoblíbenější román od Jane Austen - po Pýše a předsudku. Anna Elliotová je nejkomornější příběh, svým způsobem hodně osobní, pocitový až s náznaky melancholie. Je to román, který nabízí naději i víru, výrazně většinu románu (filmu) spíše nostalgickou atmosféru a pocit, že ten vhodný čas už dávno minul. Osobní pocit a neochvějné kouzlo, ne náhodou je Anna Elliotová posledním dopsaným románem Jane Austenové, který však bohužel vyšel až po její smrti. Možná nejvýrazněji je zde patrné rozložení společnosti té doby. Přenést atmosféru knihy se zde i díky hereckým představitelům povedlo opravdu výborně. 100% (16.04.2012)

Zase jednou film, jemuž dávám trojku nerad, protože by si zasloužil spíš čtyřku. Nemohu si však pomoci, závěrečný veletoč, jemuž dominuje podivná scéna à la Lola běží o život, mi prostě zaskočil v krku. Sally Hawkins je svým způsobem velmi hezká, tak nechápu, proč její Anna byla za neustále se něčeho lekající ošklivku (oproti předloze, v níž má být sice unavená a uvadlá, nicméně v závěru se jí vrací krása) s mastnými vlásky. Nicméně roztřesená kamera působila zajímavě, jakoby divadelní ozvučení (zaplať pámbu jsem slyšel originál) dodávalo jistý šmrnc, atmosféra působila velmi anglicky a nebýt zmíněného závěru (který však nemusí vadit někomu, kdo nezná předlohu a navíc je mu jedno, jak to v té době ve vyšší společnosti chodilo), byla by to čtyřka jako vyšitá. PS: jak tak čtu komentáře, zmínil jsem vlastně všechno, co napsali už ostatní, což mě sice moc netěší, ale asi to tak mělo být. (02.05.2011)