Čtyři minuty

Nečekaně silný, sakra silný zážitek. Deset let jsem se učila německy a osm let chodila na klavír. Nesnášela jsem to. Naštěstí mě to záhy pak přešlo (vidět tohle tenkrát, tak to ani náhodou), začala jsem sem tam doma poslouchat vážnou hudbu a sem tam šla i na nějaký ten koncert. Takže mě tenhle film samozřejmě dostat musel. Vlastně ne, nemusel. Dalo se tam toho zkazit spousta, ale nikdo nezkazil nic. Navíc výkon dvou hlavních představitelek byl úžasný. Německých filmů jsem moc neviděla, ale musím říct, že to málo, co jsem zhlédla, bylo vždy působivé a nezapomenutelné. (21.09.2011)

No mě ti Němci snad zabijou - jak to, že točí tak senzační filmy? Skvěle vystavěný příběh, odvíjející se v pomalém tempu, místy protknutém nečekaným emocionálním výbuchem (ať už vzteku, smutku, nebo zoufalství, případně všeho najendou) mnou celkem dost otřásl, stejně jako neskutečný klavírní koncert v závěru filmu, který mě opět přesvědčil o tom, že geniální duch nezná mezí. Bravissimo! (01.01.2010)

Ďalší skvelý nemecký film, už ich ani nerátam. Príbehy z väzníc sú pre diváka vždy atraktívne a tak je to aj v tomto prípade. Učiteľka, ktorá dáva v ženskej väznici hodiny klavíra, objaví nečakaný talent. Vyhrať tak súťaž talentov, to by dvihlo prestíž nielen väznici a jej riaditeľovi, ale aj sebavedomie učiteľky. Otázka znie, či všetkého schopná väzenkyňa chce práve toto. Film nie je ani tak o hudbe, ako o hľadaní cesty a lásky medzi dvoma absolútne odlišnými osobami. Ak hľadáte niečo na túto tému, nešľapnete vedľa. Navyše ja ako milovník histórie, som vôbec nečakal niekoľko scén z vojnového obdobia. 80%. (06.05.2012)

Příběh ohromující, příběh studený i emocionální. Studený jako obě hlavní postavy, studený jako ty zdi věznice, ve které se celý příběh odehrává. Smutný jako výrazy v obličeji těch dvou a emocionální tak, jak to v duších lidí citově poraněných už bývá. Ne všichni mají možnost prožít svůj život v relativním klidu a pohodě. Zde, ve věznici se setkávají dva lidské osudy, dvě ženy, které jsou si tak vzdálené a přitom mají tolik moc společného. Spojuje je láska ke klavíru, láska k hudbě, opuštěnost, ale také krutý osud, kterým každá z nich prošla bez ohledu na to, že jsou věkem tak vzdálené a potkali se až v onom vězení. Každá ovšem v jiné roli. Obě potřebují lásku člověka blízkého, kterou hledají, ale nenachází. Chybí jim a neumí to dát najevo. Cesta k sblížení je dlouhá, hodně útrpná, hořká a konec nemusí být vždy šťastný. Tentokrát to ale vyšlo, i když "jen v úvozovkách". Film vznikl dva roky po smrti Traude Krüge (*1921 - † 2004) a byl věnovám její památce. (04.12.2009)

Ach ty arty, zas... Evropské obzvláště... °-/ . . . Čtyři hvězdičky za poslední čtyři minuty hry na hru na piano a jednu dolů za poslední čtyři sekundy hry na... Ne, nechce se mi ani něco vysvětlovat, něco vyčítat za úplně zbytečné a vše packající neustálé tlačení na pilu... Jo, a taky fakt nemám rád tyhle přeexponované závěry (zvláštěpak u seriozně se tvářících dramat!), kdy jednu vteřinu před výbuchem hrdinný pyrotechnik zajistí bombu nebo si pro jednu >hrdinku< přifrčí ze všech stran na houkačkách armáda policajtů a efektně ji zatkne na pódiu operhausu při klace nadšeného publika. . . . Celou dobu téměř dvou hodin děje jsem byl ochoten mistru K. tu jeho pohádku se všemi nuancemi respektovat, i ty prostřiky do minulosti (ach furt ta otravně provařená >dojčenaci< traumata...), ale ten konec přes >strhující< virtuální pianové expozé nakonec zpackal, tlačil a... - ...u mě tedy neprotlačil! Navíc - co si budeme namlouvat - formou celý film působí jako nějaká zbytečně protahovaná televizní inscenace. Škoda. - - - - - (Poprvé viděno 20.9.2011 na >čtyřprocentním prostoru< , hodnocení 642., komentář zde s lehkým úšklebkem a rozčarováním jako třiapadesátý - 21.9.2011) (21.09.2011)