Čtyři minuty

Silný príbeh, s prepracovanými charaktermi, nabitý úprimnými emóciami. Už sa niekoľkí zmienili o záverečnej scéne hry na klavír. Napriek tomu, že som videl dosť amerických filmov, aby som mohol čakať to, čo prišlo, vyrazilo mi to dych. Po dnešku som skalopevne presvedčený, že sú hudobné žánre, ktoré svojou kvalitou prekonávajú klasickú hudbu. Hlavná hrdinka Jenny bude divákovi počas celého filmu sympatická. Za zmienku stojí aj niekoľko lahôdkových záberov: 1. Múr väznice v kontraste s múrom kostola. 2. Nájazd kamery, keď Traude číta v archíve Jennin spis. Do textu je vložených niekoľko vydarených citátov, ktoré napodiv a chvalabohu namiesto obvyklej gýčovitosti, dávajú scénam filmu a konaniu postáv uveriteľné a silné komentáre. Znelo to približne: "Vráť mi moju slobodu, vráť mi moju slobodu, vráť mi moju vinu, aby sa zo mňa zmyla krv." Takto samostatne ten citát nepôsobí nijak zvláštne, ale kto uvidí film pochopí. Podľa mňa by si tento film zaslúžil trvalé miesto medzi 200 najlepšími filmami CSFD. (02.04.2008)

Toto DVD som vkladal do prehrávača bez väčších očakávaní avšak o to príjemnejšie bolo moje prekvapenie po zhliadnutí tejto drsnej nemeckej drámy. Dosť silný počin pre mňa doposiaľ neznámeho nemeckého režiséra Chrisa Krausa o mladej väzenkyni, ktorá má úžasný talent na hru na klavír a sama nám to v závere riadne natrie. Klavír fakt nemusím, ale zo záverečných 4 minút mi teda sánka padla. (21.09.2008)

Na tenhle kus jsem šel bez jakýchkoliv předchozích informací, překvapení se částečně dostavilo a částečně ne. Úvod je, jak s oblibou říkám, kulervoucí. Poté, co jsem se v ději zorientoval, moje nadšení z úvodu trochu opadlo. Téměř modelový příklad filmu, který IMHO každý dobře zná (v tomto případě jen s pár menšími odklony). Na jedné straně učitel - mentor (pianistka Traude Krüger), na druhé problematická a těžce převychovatelná osoba či skupina (mladá "vražedkyně" Jenny) umístěná velmi často do nějakého vězení či výchovného ústavu (ženská věznice). Po počáteční oboustranné nedůvěře se obě ženy začínají sbližovat, získávají vzájemnou důvěru, která si ale před závěrečným smířením projde zatěžkávací zkouškou. [==] Rád bych vyzdvihl výjimečnou hudební složku, která v mnoha ohledech snímku dominuje. Skladba Handkanten Act mi v uších bude znít ještě velmi dlouho. Scéna, kdy skladba ve filmu zazní mi doslova vyrazila dech, při psaní těchto řádků mi opět naskakuje husí kůže. [==] A proč právě název Vier Minuten? Kdo si počká, ten se dočká. Ale že to čekání stojí za to. Celkově je to za silnější 4*, kulervoucí první třetinu střídá druhá, která mě poněkd zklamala, a nakonec přichází poslední uspokojivá. Doufám, že mnoho lidí ví, že německý film v současné době není už jen Tom Tykwer, na dveře začínají bušit noví, mladí a talentovaní tvůrci, kteří na mezinárodním poli získávají nemalá ocenění. P.S. Kdo si myslí, že ovládá hru na klavír, toho Jenniny Čtyři minuty slávy vyvedou velmi rychle z omylu. (12.10.2007)

Film se ukrutně táhne a prakticky nic moc neřeší, nejde ani do hloubky, ač se o to snaží. Výkon mladé pianistky je naštěstí přesvědčivý a díky tomu se dá na snímek dívat. Její motivy mi však nejsou úplně jasné. Otázka zní, jestli se vyplatilo celý film čekat na ty výborné čtyři minuty, které to zachraňují. (01.02.2011)

Tři hvězdičky rozhodně neznamenají, že by mi film Čtyři minuty přišel průměrný, nebo se mi nelíbil. Strašně rád bych dal za každou z těch čtyř minut jednu hvězdu za dojemný vztah mladé vězenkyně a stařičké učitelky klavíru. Ale neustále mi ho kazily jakési ruchy. Skoro to až vypadá, že je v Německu vězeňství dokonce na nižší úrovni než u nás! Klein spoiler: Vražedkyně co brutálně zbije dozorce se nejprve nesmí v doprovodu bez pout ani hnout, aby pak byla ponechána bez pout jen v přítomnosti nemohoucí stařeny. A pak se dokonce volně prochází po svobodě, tancuje si na oslavách a kupuje si cigára? A nakonec bez problémů uteče, hmm, chtěl bych. Také jsem se moc nevyznal ve vztazích - chvíli ledově chladné, pak zjevné sympatie, ve vteřině zase nenávist a odcizení - už mi to přišlo trochu moc i na rozpolcené německé dušičky. Výlety do roku 45 jsem dlouho nechápal a čekal na pointu, která nepřišla. Co se mi naopak líbilo bylo finále ve velkém takřka hollywoodském stylu, kdy jedno oko nezůstane suché. Skoro 4*, snad až se naučím hrát na klavír. (01.02.2011)