Paříž

Povedený film, jehož většina zápletek a dějů je nedokončená a nedořešená a film tak představuje určitý výřez nebo obraz skutečnosti, přičemž děj tu byl už před ním a poplyne dál i po něm. Snahu o zdání autenticity výřezu z komplexního života samého ovšem poněkud podrývá fakt, že za ním vždy stojí tvůrci filmu, všemocní tím, co do obrazu vyberou. (25.01.2013)

Dovolím si ocitovat svého oblíbeného uživatele Radka99, který lakonicky a výstižně shrnul v několika slovech podstatu tohohle filmu: "Plakátová Paříž, fotogenické osudy, barvotiskový film..." Udělalo to na mě stejný dojem, je to typicky festivalový kousek, který se snaží prodat atmosféru Paříže, herecké hvězdy a vykalkulované emoce. Jenže Paříž by měla vyvolat snivou podmanivou náladu a ne pocit ušlechtilé nudy. I ty 3* jsou slabé a jsou výhradně za přítomnost sympatické Juliette Binoche a Fabrica Luchiniho a několik zdařilých scén. Jinak mi to připomělo lacinou zmrzlinu se spoustou umělého barviva a podřadným sladidlem. Celkový dojem: 50 %. (13.05.2011)

43. MFF KV ... musim podekovat Rentovi, ktery me doporucil projekci toho filmu a tak jsem neotalel a hned druhy den jsem si jej naserviroval v rannich hodinach v hotelu Pupp. A musim rict ze Pariz se stala nejsilnejsim zazitkem z Karlovych Varu. Takze pokud mate zajem o odechovy pribeh, mozaiku nekolika osudu, ktere se propletaji v nadhernem meste tak vrele doporucuji. Pariz ukazuje zivot takovy jaky je, lide prozivaji sve radosti a strasti a vse je naredeno ve skvelem pomeru, takze z kina odchazite ve velmi dobrem rozpolozeni. Takze na co jeste cekate rychle do kina. (13.07.2008)

Není to úplně typický příběh s proplétajícími osudy jednotlivých postav, kdy jeden krok ovlivní osud dalších, spíš se jedná vždy o letmé setkání na ulici, která ovlivní diváka a ne tu postavu. Paříž bych klidně označila za herečku ve vedlejší roli. No a jinak, co se týče otevřených konců, to je pro mě jako kobliha bez náplně. Ovšem v případě Paříže se do ní ráda zakousnu i kvůli velesympatické Juliette Binoche a Romainu Durisovi jako bývalého tanečníka. (30.01.2010)

Jako existují tuctové romantické komedie, tak existují tuctové art filmy. Kolikrát už jsme sledovali krizi stárnoucího profesora a jeho románek se studentkou, kolikrát jsme sledovali mladého muže s těžkou nemocí, kolikrát jsme viděli zdvižený prst moderního kazatele - žena na prodej jako maso na háku, sociální pracovnice nemá pro osobní problémy čas na svou práci, co jsou naše problémy problémy proti těm v Africe, abychom se nakonec dozvěděli, že děti, naše budoucnost, jsou smyslem života, nikoliv vysokoškolské memorizování historických faktů, nikoliv návrat do mládí, ale přijmutí toho, že stárneme, že umřeme, a že nesmrtelnost je v našich potomcích. Jako kdyby ten film točil student prvního ročníku filosofie, který nám, co jsme ještě neprohlédli, chce zjevit Pravdu, a neuvědomuje si, že už to před ním učinilo nespočetně jiných studentů. Nic proti banálním životním pravdám, ale tento pohled kavárenského intelektuála na Paříž nestojí za nic. I když narvat tolik klišé a stereotypů, tolik banální psychoanalýzy do jednoho filmu je vlastně zvráceně obdivuhodné. (23.10.2010)