Paříž

Na film jsem původně vůbec nechtěl jít - odrazovala mě moje zarytá averze vůči Francii, francouzům i všemu francouzskému. Očekával jsem klasický romantický slaďák, který nebude mít jinak co nabídnout. Jaké bylo mé překvapení! Po velmi dlouhém a ani nepříliš chytlavém rozjezdu najednou film získává grády, některé osudy se začínají propojovat....a některé ne a začíná to být zajímavé. V mozaikovitém pohledu nahlížíme do života různých lidí z různých společenských vrstev s různými zvyky a dozvídáme se více o jejich životě a zejména o jejich trampotách s láskou. Jo, přiznávám, takhle to nezní kdovíjak zajímavě, ale ono to zajímavé je. Ať už na poli rozhovorů, či příjemných hereckých výkonů, tak (a to teda dost) také v závěrečném vyznění filmu a v jeho ukončení. Asi nic mimořádného, v podstatě jenom Samotáři / Amélie, ale za srdce vás to vezme. Sice si film dokážu stejně tak dobře představit v libovolném jiném velkoměstě s libovolným jiným národem, ale možná, že už by pak ztratil něco ze svého kouzla. A ten vysokoškolský profesor byl skvělý. A hudba taky. :-) (12.11.2008)

Paříž je vynikající snímek z poslední době populární kategorie film-mozaika, originální zejména svým dramaturgickým (nikoli ovšem tematickým) pojetím. Osudy hrdinů jsou zcela nenásilně, nicméně velmi promyšleně proplétány - spíše však plynou paralelně vedle sebe, a ukazují, jak se s obdobnými životními problémy (ne)dokáží vypořádat diametrálně odlišné, ve všech (či alespoň skoro ve všech) případech však precizně psychologicky vykreslné postavy. Svět Paříže se nepodobá například světu filmu Babel, kde všechno se všem souvisí a všechny příběhy se nakonec spojí, aby tlumočily autorovo životní moudro. Paříž je film demokratický a dialogický, nenabízí univerzální recepty. K tomu pomáhá i vynikající hudební složka: Každá postava ve filmu žije svůj život v odlišném hudebním stylu - jedna pohlíží na svět jako na cool jazzovou skladbu, druhá převážně vnímá okolí jako melancholickou orchestrální symfonii. Paříž je film inteligentně vtipný, nepodbízivý, současně obecně přístupný a srozumitelný. Mně to stačí. (13.07.2008)

Dovolím si ocitovat svého oblíbeného uživatele Radka99, který lakonicky a výstižně shrnul v několika slovech podstatu tohohle filmu: "Plakátová Paříž, fotogenické osudy, barvotiskový film..." Udělalo to na mě stejný dojem, je to typicky festivalový kousek, který se snaží prodat atmosféru Paříže, herecké hvězdy a vykalkulované emoce. Jenže Paříž by měla vyvolat snivou podmanivou náladu a ne pocit ušlechtilé nudy. I ty 3* jsou slabé a jsou výhradně za přítomnost sympatické Juliette Binoche a Fabrica Luchiniho a několik zdařilých scén. Jinak mi to připomělo lacinou zmrzlinu se spoustou umělého barviva a podřadným sladidlem. Celkový dojem: 50 %. (13.05.2011)

Prechádzka francúzskymi uličkami, veselé a smutnejšie momenty, ktoré život prináša, prepojenosť ľudských osudov...o tom všetkom je Paríž. Film vzbudzuje dojem reality, je jednoduchý a obyčajný. V podstate mu nie je čo vyčítať, obsahuje všetky tradičné elementy frankofónneho filmu - dávku hereckého šarmu, romantickú atmosféru, neschématický vtip a samozrejme Eifelovku. Na to aby sa vymedzil z priemeru, chýba korenistejší scenár a originálnejší pohľad na Paríž. (02.05.2008)

Jako existují tuctové romantické komedie, tak existují tuctové art filmy. Kolikrát už jsme sledovali krizi stárnoucího profesora a jeho románek se studentkou, kolikrát jsme sledovali mladého muže s těžkou nemocí, kolikrát jsme viděli zdvižený prst moderního kazatele - žena na prodej jako maso na háku, sociální pracovnice nemá pro osobní problémy čas na svou práci, co jsou naše problémy problémy proti těm v Africe, abychom se nakonec dozvěděli, že děti, naše budoucnost, jsou smyslem života, nikoliv vysokoškolské memorizování historických faktů, nikoliv návrat do mládí, ale přijmutí toho, že stárneme, že umřeme, a že nesmrtelnost je v našich potomcích. Jako kdyby ten film točil student prvního ročníku filosofie, který nám, co jsme ještě neprohlédli, chce zjevit Pravdu, a neuvědomuje si, že už to před ním učinilo nespočetně jiných studentů. Nic proti banálním životním pravdám, ale tento pohled kavárenského intelektuála na Paříž nestojí za nic. I když narvat tolik klišé a stereotypů, tolik banální psychoanalýzy do jednoho filmu je vlastně zvráceně obdivuhodné. (23.10.2010)