Únos vlaku 1 2 3

Po televizním filmu z 90. let již druhý remake nestárnoucího Sargentova thrilleru (původně knižní adaptace). Důvod je zřejmý, tahle látka má obrovský divácký potenciál a Tony Scott jej vytěžuje do posledního zaskřípění vlakových brzd. Excelentně nakládá zejména s deadlinem. Když už propadáte dojmu, že vše jakž takž vychází, zmrazí obraz a pocit iluzorního bezpečí (rukojmích) naruší vizualizací počtu zbývajících minut. Drží nás v šachu stejně jako Travolta, jenž si padoušskou roli zjevně užívá, drží v šachu nepřemožitelného nepřítele, město New York. Svým aktem vystupuje proti policistům, úředníkům, politikům, ale zároveň nepopírá, že to hlavní, oč mu běží, jsou peníze, což jej zároveň pojí s Washingtonem. Rozdělení rolí na zločince a hrdiny je z hlediska práva problematické. Ovšem teprve (zlo)čin jednoho dokáže přimět k nějaké aktivitě druhého – vzájemně se potřebují, tahle žánrová konstanta zůstala zachována. Film reflektuje „posteleven“ přístup veřejnosti k lidem, kteří ohrožují životy jiných lidí: všichni takoví jsou automaticky považováni za teroristy a původ jejich nebezpečnosti nikdo nehledá na americkém kontinentu. Přišli přeci „odjinud“ a jejich likvidací bude problém vyřešen. Další inovace oproti předloze spočívá v zapojení mocné zbraně jménem internet. Už ani zlosynové se neobejdou bez „googlení“. Jak smutné, jak málo vznešené, ale časy se mění a jedná ze závěrečných scén, jako vystřižená z Bonnieho a Clydea, působí hodně nostalgicky. Jinak je Scott stylem pochopitelně úplně jinde než Arthur Penn před dvaačtyřiceti lety. Po většinu času na místě stopnutý thriller drží v neustálém pohybu. I bez zběsilého „padni komu padni“ střihu á la Domino je vizuální stránka velice, odpusťte mi to nadužívané slůvko, cool. Každá scéna, kdy kamera třeba jen krouží okolo herců pronášejících šťavnaté věty (Brian Helgeland během tříletá pauzy po režisérském sestřihu Odplaty psát nezapomněl) má správný náboj a nedá vám příležitost se nudit. Ani v případě, že jste viděli originál, kterého se scénář celkem věrně drží. V případě, že jste neviděli, potěší vás dojnásob některé nečekané (ale realistické) chyby postav v momentech, kdy je ve většině žánrových spřízněnců chybovat zakázáno. Nejslabší částí Pelhamu je paradoxně ta nejakčnější, dojezd. Washington činí jedno osudové rozhodnutí za druhým a Harry Gregson-Williams to neopomíjí patřičně zdůraznit. Navíc do ryze mužské hry, kdy se o ženách jenom mluvilo (ne vždy příliš lichotivě), vstupuje žena reálná, potažmo rodina a je těžké necítit ten těžký hollywoodský odér. Ale když už někdo natáčí s hvězdným obsazením a nemalým rozpočtem remake libovolného filmu, patří tohle k věci a třebaže Tony Scott tentokrát mířil kousek od středu terče, s jistou rukou předvádí, jak remakovat, aby si z vás režiséři původních filmů sami neudělali terč na šipky. Apendix: Zpětně jsem si uvědomil jeden fakt. Spouštěčem všeho zabíjení – protože předpokládám, že po prvním mrtvém únosci ztratí zábrany – byl policista. Rovněž následující tři mrtví byli bývalí nebo stávající státní zaměstnanci (onen prsten značil příslušníka amerických vzdušných sil). Státní oběti, nebo oběti státu? 80% Zajímavé komentáře: imf, Cervenak, castor (01.09.2009) (méně) (více)