Pan Nikdo

Na vašich rozhodnutích moc nesejde, stejně si nakonec vrznete s pěknou bábou a chcípnete. Někdy ale jenom chcípnete. Ale to vrátíme, to by se vám nelíbilo. Na druhou stranu je ale rozhodování poměrně důležité, protože když si vrznete s asiatkou, tak si nevrznete s blondýnou. To je dilema - nakonec je každá láska ta pravá a osudová, ale žádná není pravá a osudová. Všechny jsou ale strašně hezké. Smutné. Ale tak to bych ještě snesl, protože to jde vnímat jako určitou lehce výsměšnou opozici k přeslazeným HW kýčům. Dokonce i s těmi legračními dialogy. Finále mi ale říká, že to s tím oponováním nebude tak horké (ne, že by samo o sobě dělalo nějak dobře). Více trpím jiným prvkem, zakomponováním fyziky, ale i jiných věd. Vědu mám rád. Trochu se jí i snažím živit. Nikdo nebude stavět na povrchních analogiích vědeckých poznatků s lidským životem, aniž by mě štval. Chaos je pro mě příliš vznešený, aby se dal poznat ve vaření nějakého Brazilce, šipka času příliš neuchopitelná, abychom ji mohli vnímat jako sílu, co nám helfne překonat smrt a dát pocit vítězství, interpretace kvantové mechaniky skrze paralelní vesmíry poněkud nepotřebná pro pochopení, že některá rozhodnutí mohou zásadně ovlivnit náš život. Snad jen ti pověrčiví holubi nám pěkně ukázali falešnost pocitu, že jsme výhradními pány svého osudu. Narozdíl od většiny fyzikálních objektů jsou totiž vnímajícími živými tvory. Člověk se sice zajímá o fyziku, ale fyzika se nezajímá o něj. Nemá lidský rozměr. Divák by ale řekl, že všechen Vesmír zajímá se o Nikoho. Což česky znamená, že se nezajímá o nikoho. Jestli je ale ten film takhle chytrý, tak jsem blbý. Ale nad ** bych mu ani pak stejně nedal. (25.10.2010)

Asi nejsem cílová skupina. Můj zívací reflex mě varoval už v první polovině filmu, ale já ne. Já jsem se zuby nehty držela představy, že se to celé snad nějak zajímavěji rozvine, takže o to přece nepřijdu, že to do konce prostě musím dát. A to byla chyba. Prolínání několika dimenzí, časových zkratek, budoucnosti, minulosti bylo na mě příliš hluboké. Netvrdím, že jsem nic nepochopila, to samozřejmě ano, jenže to byla neskutečná nuda! S fantasy bublinou si ale vyhráli a krásná tady byla i hudba. (10.05.2016)

Jaký by byl váš život, kdyby jste měli možnost vědět, co na vás čeká? Dokázali by jste se rozhodnout, jak ho prožijete? Osudové výhybky, které mění směr lidské života, vás nepřehazují mezi správnou a špatnou nebo dokonce tou pravou cestou, protože nic takového není... Působivé a brilantně vybroušené drama, v kterém se prolíná iluze, vzpomínky a vize budoucnosti v duši jediného člověka. Někdo může tlachání od teorie superstrun přes teorii chaosu až smysl lásky/života/hledání toho "jediného vyvoleného" brát jakou pouhou vatu maskující neschopnost a banální jednoduchost, ale podle mě tomu není. Celým obsahem autor jen upozorňuje na chápání osudovosti i náhody a jejich vliv na život, který žijeme. Půjčování momentů i myšlenek z jiných filmů (od Matrixu přes Srdcovou sedmu až po Requiem za sen a to nevíme, co přinese Inception:))) s lehkým mrazením v zádech odpustím. Dormael natočil svou vlastní, obrazově i efekty opulentní vizi, která je ve svém důsledku lehce depresivní. Postupem času se však v budované skládačce objevují trhliny a nedostatky... prozatím skvělý dojem nekazí a snad hrany zabrousí režisérský sestřih. PS: Diana Kruger nemá chybu. (14.07.2010)

Asi takhle: přes dvě hodiny vám před očima staví do stropu sahající domeček z karet nesmrtelnosti, teorie chaosu, paralelních vesmírů, sedmi dimenzí, cestování časem, osudu, předurčení, lidské individuality a vesmírné hry v kostky a vy sice netušíte, co to je, odkud to jde a kam to směřuje, ale jste celkem zvědaví. Načež ten pan režisér a scénárista Dopeklašel onen domek jediným máchnutím ruky zboří, vytáhne z rukávu falešné eso a s triumfálním šklebem čeká, co vy na to. Já na to slovy klasikovými: "Nasrat, jó nasrat." (28.08.2012)

Vypadá to strašně obsáhle, velkolepě, všeříkající a přitom je to především romanťárna, která je variací na Butterfly Effect s příměsí Benjamina Buttona a Forresta Gumpa. Mám takovéhle filmy prostě rád i přesto, že jsem z Nobodyho ten eklektismus cítil až moc. Nejlepší byly samozřejmě záběry z budoucnosti a vesmíru, které jsem si naplno užil. Vůbec celkový čas utekl jako nic, ke konci jsem si říkal, že ten snímek mohl trvat klidně dvakrát déle, jelikož se mohlo rozjet libovolné množství alternativních realit. Co se týče té dominantí romantické složky, byla nejzajímavější rozhodně větev příběhu mezi patnáctiletým Nobodym a Annou. Pan Nikdo mohl mít i hudební potenciál, hudba se však snažila pouze lacině dojit emoce, bez žádného dobrého nápadu. (10.07.2010)