In Treatment
VOD (1)
Série(4) / Epizody(130)
Obsahy(1)
Dokáže naslouchat cizím problémům, ale svoje zanedbává. Jeden psycholog a pět pacientů v oceňovaném americkém seriálu. Seriál z produkce kabelové stanice HBO V odborné péči (2008) vznikl podle úspěšného izraelského seriálu Be Tipul. Každá z jeho 43 půlhodinových epizod je záznamem jednoho sezení. Hlavní hrdina, psycholog Paul Weston, přijímá pacienty ve své domácí ordinaci. V pondělí to je lékařka Laura, postrádající v životě otcovskou figuru, kterou si nahrazuje Paulem, v úterý namyšlený pilot Alex, traumatizovaný zbytečnou smrtí nevinných při plnění bojového úkolu v Iráku, ve středu šestnáctiletá gymnastka Sophie, přitahovaná myšlenkami na smrt, ve čtvrtek manželský pár Jake a Amy, kteří po několikaletém léčení neplodnosti najednou nevědí, co si počít s nastávajícím těhotenstvím, a konečně v pátek Paul sám chodí za Ginou, ovdovělou terapeutkou na odpočinku, s níž se před lety ve zlém rozešel. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (80)
Pro mě nezvyklý typ seriálu plný dialogů imitujících skutečnost se všemi pozitivy i negativy, která to přináší (je nutné obrnit se trpělivostí a nemít příliš veliká očekávání od každého dílu - je to jednoduše běh na dlouhou trať). První série byla poměrně dobrá, nejvíce mě na ni zaujaly příběhy Sophie a Jakea (Amy popravdě až tolik ne, i když byla v páru s druhým jmenovaným), na druhé straně však stály díly s Laurou a - pro mě nejvíce ubíjející díly - s Ginou (s druhou sérií u ní však nastal obrat). Za první sérii jsem dal slabší 4* a rozhodl se dát šanci sérii druhé. Postavy se mi v ní zdají lidštější (menší extrémy než v první sérii), s problémy, které si dokáže každý představit a dokáže se do jejich situace lépe vcítit. Na začátku jsem měl sice určité oblíbence (Walter), ale po několika dílech se rozdíly smazaly a žádný z osudů mi nebyl lhostejný. Druhá série jednoduše vyhrává v emocionalitě i postavách, takže za ni velmi silné 4*. Třetí série bohužel nezajímavá a ubíjející snad až do poloviny (16 dílů není vážně málo na rozjezd!), poté to začíná být zajímavé, ale nevím nevím co s tou Adele, celá ta linii ve mě zanechala hořkou pachuť. 1. série slabší 4*, 2. série silné 4*, 3. série 3*. ()
Dala sem Gabrielovi druhou šanci, na sezení s nim sem se vrátila a nejenže sem musela zvednout jeho ohvězdičkování, ale taky se mi zažral pod kůži a já se do něj při finální scéně na konci 21.dílu zamilovala. Tenhle seriál je geniálně promyšlenej a emočně nasycenej a jako bonus tu neni jediný herecký poleno. (Právě nehorázná herní polenovitost byla důvod, proč sem u tý naší český kopie nevydržela ani pět sezení a přeorientovala sem se na tuhle lahůdku, takže neironický veledíky českejm nehercům!) ()
První řada velmi zaujala, jeden z mála seriálů co jde do hloubky, i když přístup je pořád takový povrchnější (američtější). Druhá řada má velmi vlažný rozběh a kvalitních dílů je do náprstku, pro mě bylo rušivé to, že se seriál začal moc zabývat rolí psychologa a pacienti byli až na dalších místech. I kamera a dialogy jsou o hodně slabší než první řada, ale pořád to má něco do sebe. V seriálech solitér určený pro empatické lidi. (90%; 80%) ()
Zpočátku jsem byl skeptický, že byl do hlavní úlohy obsazen šedesátník Byrne, ale nakonec musim uznat, že do seriálu zapadnul a své role jednoho amerického cvokaře s irskými kořeny, kterého už život přece jenom trochu naučil, se zhostil bravurně. I přes větší počet dílů se dá seriál díky jednotlivé stopáži krásně zkouknout během nějakého toho týdne, pokud vás už ze začátku alespoň trochu chytne a pohltí. Předtím, než se nějak výjádřím k jednotlivým řadám, bych rád ještě vyzdvihnul něco extra a to je opět hudba - jindy to snad ani nedělám, ale tady jsem si každou epizodu vychutnal včetně závěrečných titulků, kdy vždy doznívala klavírní melodie, která byla složena k dokonalému podbarvení a umocnění nálady a atmosféry posledních vteřin sezení - někdy šlo o dojemné, smutné instrumentálky, a jindy zase pěkně brnkaly na nervy a byly obestřeny určitou tajuplností. První sezóna: Vskutku ojedinělý nápad přivést takový projekt na televizní obrazovky a já jsem za to vděčný, konečně i psychologie začíná mít tu možnost získat si i televizní diváky. S postupem času jsem se v Paulově pracovně (nebo snad v křesle?) začínal cítit jako doma, resp. jako bych jednotlivé terapie sledoval přímo z místa. Chronologická oblíbenost pacientů: Laura (ta ženská je prostě ďábelská!), Sophie (mající asi nejvýraznější známky pokroku v terapii - moc se mi líbilo, jaký vztah si s Paulem postupně budovala a jakým stylem se s ním při posledních sezeních loučila), Jake & Amy a až na konec zřejmě Alex. Sedánky s Ginou jsou tématem samo pro sebe, pravděpodobně to nejzajímavější, co pokaždé vlastně konec týdne nabídnul, protože teprve tehdy jsme i my mohli Paula lépe poznat a i se dozvědět, co skutečně si o svých pacientech myslí. Druhá sezóna: Jelikož jsem s druhou sérií začal hned po dokončení té první, nešlo se ubránit letmému šoku, který pro nás scénáristé přichystali v mezeře před jejím započetím - tak především pana Gabriela ostříhali :D, děj zasadili pro dopad jistých událostí do nového prostředí (chybí mi Paulova pracovna, kde se jedněmi dveřmi chodívalo na sezení a těmi druhými se zase odcházelo), čímž se samozřejmě radikálně mění život samotného terapeuta. Navíc se ve vzduchu víří jedna soudní žaloba na naše triko a nevyřízené záležitosti se svým otcem, které zásadním způsobem ovlivňují naši práci. Ale chtělo to jako vždy dát tomu trocha času a zvyk splnil své účely. A oblíbenost pacientů tentokrát? Oliver (ten kluk byl prostě kouzelnej, sám bych si ho vzal nejraději zfleku domů a dělal pro něj, co bych mu na očích viděl - ve finále mi tím pádem opět vlhly oči), těsně v závěsu April, potom Mia a nakonec Walter. Třetí sezóna: Zatím v procesu průběžného sledování, ale vypadá slušně našlápnutě - Ind, který si zoufale přeje návrat své zesnulé ženy; herečka, která trpí výpadkami textu při divadelních představeních; promiskuitní gay, který stojí před rozhodnutím poznat svoji biologickou matku; terapeutovy problémy s usínáním, pravděpodobnost přítomnosti prvních stádií Parkinsonovy choroby na základě dědičnosti, vlastní sezení s doktorkou, která možná ještě neposbírala tolik zkušeností, zjištění, že dlouholetá přítelkyně a naše terapeutka zároveň s největším uvážením náš chaotický život využila jako předlohu pro její momentální best-seller, péče o vlastního syna, který utekl od matky, protože se mu nezamlouval otčím,-- to vypadá na pořádné drama, no ne? Každý máme své problémy - naučme se o nich mluvit, stejně jako o našich pocitech a myšlenkách, naučme se jim dávat jméno, volný průchod a uvědomovat si, že jsou naše! () (méně) (více)
(Neodolala jsem a musela jsem již ohodnotit.) První série mě neskutečně bavila, hlavně příběh Sophie a Laury. Zamilovala jsem si seriál hlavně proto, že mi svým způsobem dost blízký. Paul, Laura, Sohie, Alex, Gina, Kate, Jake a Amy.. plno postav, ze kterých si jistě každý divák najde své oblíbence i ty, jenž mu polezou na nervy - i já jsem si našla ty své. Seriál plný emocí, slov, myšlenek, zvratů a mnoho dalšího. Moje domácí terapie s Paulem.. Oblíbené postavy: Paul, Laura, Sophie, Jake.. ()
Galerie (549)
Photo © Home Box Office
Zajímavosti (6)
- Natočení jedné epizody trvalo půměrně 2 dny. (Missa08)
- Paul Weston (Gabriel Byrne) řekl ve 2. řadě Gině (Dianne Wiest), že nesnáší své křeslo. Ve skutečnosti ho ani Paulův představitel Gabriel Byrne nesnesl. Už v 1. řadě byl s křeslem nespokojen, ve 2. řadě dostal nové, které nesnášel ještě víc. "Neměl jsem rád to křeslo minulý rok, ale to nové jsem nesnesl ještě víc," uvedl Byrne v rozhovoru pro HBO po skončení natáčení 2. řady. "Chtěl jsem křeslo, ve kterém opravdoví terapeuti normálně sedávají, protože musejí sedět dlouhé hodiny každý den. Dali mi to nové křeslo a vypadalo docela pohodlně, ale nakonec omezilo mou řeč těla ještě víc. Předtím jsem mohl používat své ruce, opřít se o ně a podobně. Nic z toho tento rok dělat nemohu." (honzii)
- Gabriel Byrne nikdy nečte scénář k následující epizodě dřív než v den natáčení. Pomáhá mu to v zachování si odstupu od charakteru pacienta, kterého tak nemá přečteného, ale scénu po scéně se k němu propracovává. Díky tomu ho nesoudí, ale přirozeně ho zajímá, co se danou postavou děje, a proto je i jeho herecký výkon věrnější. (honzii)
Reklama