Happy

Sally Hawkins pro mě má zvláštní kouzlo, takže ať už je v jakékoliv roli, tak z ní nemůžu spustit oči. Postavy které hraje, díky tomu vnímám mnohem opravdověji, než jen jako imaginární figury, jak jsou popsané ve scénáři. V tomto filmu mám navíc poprvé možnost vidět ji mladou. Celá Poppy, povahou i vzhledově, dokonce i povoláním, představuje ženskou, kterou jsem vždycky chtěl. Přiváděla by mě k šílenství. Jistě, ale vedle takových sluníček si tak bude připadat každý druhý. Buď vás nabíjí, nebo zabíjí...je na vás, jak moc se budete chránit. Poppi je třicetiletá žena, která byla obdařena darem životního optimismu a radosti ze života. Život není peříčko, tak proč ho ještě dramatizovat negativním přístupem a škarohlídstvím. Jenže zdaleka všichni to tak nemají, což pocítí i sluníčkovka Poppy. Leigh namíchal první polovinu filmu tak, že se člověk uculuje a moc té praštěné a usměvavé ženské přeje, aby to štěstí tvořené prostými, ale důležitými věcmi neskončilo tvrdým pádem. Je to o nastavení diváka, jestli vnímá živost  jako stav pohody a radosti, který občas přeruší nějaká nepříjemnost, nebo jestli bere život spíš jako sled povinností a útlaku, který občas prosvítí šťastné chvilky. A právě takový nešťastný a tím pádem zlostný člověk vstoupí Poppy do života. Leigh chtěl nejspíš ukázat ten kontrast a přimět diváka, aby se aspoň vědomě občas pokusil být víc jako Poppy, než jako Scott. Ale možná se jen chtěl podělit o tu radost, že někoho takového zná a dát některým mužům naději, že sluníčka jako Poppy existují. (17.01.2022)

Škoda, že nemám k dispozici 3 a půl *, to by se mi akorát teď hodilo, 3 jsou málo a 4 moc. Sally Hawkins je skvělá, ale ty 4 asi nedám. No, tohle byl zajímavý film. A divný. Čekala jsem britskou komedii, ale místo toho se mi dostalo tak napůl komedie a na půl sondy do mezilidských vztahů (a někdy dost šáhlých). Hlavní hrdinka Poppy je 99% procent filmu totálně napřesdržku, kdybych s ní měla vydržet dýl jak půl hodiny, asi bych si už sháněla nějaký kulomet, a být jejím učitelem autoškoly, asi ji brzo popadnu a prohodím předním sklem. Každopádně tomu učiteli taky dobře ruply nervy, ale to ho samozřejmě neospravedlňuje. Na druhou stranu její životní optimismus byl neutuchající (samozřejmě, dost často otravný a nevěděla, kdy přestat) a její byt byl stejný chaos jako můj pokoj a ta první hodina autoškoly, to bylo jak já v autě. Ale nic se nemá přehánět. Docela mi to ale pomohlo vidět jinou prespektivu učitelského povolání (což je i mé budoucí povolání, btw). Největší síla tohohle filmu je v dialozích, je na nich postavený (jinak to v podstatě ani děj nemá), a jelikož během nich nehraje žádná hudba, máte pocit, jako byste tam byli. Musím říct, že to byla taky fajn sonda do lodnýnského cockney, nevím, co bych dělala bez titulek :D Každopádně mám pocit, že na Happy-Go-Lucky už se asi znova nepodívám. Ale nikdy neříkej nikdy, že? Btw, scéna s koktajícím bezdomovcem už byla trochu moc a mimo mísu. (19.02.2011)

Jsem poněkud zmaten, nad zmatením některých diváků. Happy-Go-Lucky má býti vším, jen ne optimistickým pohlazením po duši (což, alespoň by se mi to tak zdálo, lze poměrně snadno "vyčíst"). Na druhou stranu si nemyslím, že by Leighův záměr byl pouze ironizovat jistou poněkud abnormálně rozvernou třicátnici. Poppy, tak jak ji režisér vykresluje, představuje dostatečně komplexní a rozporuplnou osobnost, aby skrze ni bylo možné provést hlubší kulturní sondu a přitom být věren realistickému a charakterovému popisu postavy, ke které je v konečném plánu možné cítit i sympatie (typickým podobným případem z literatury je Flaubertova Paní Bovaryová). Leigh tematizuje (a problematizuje) tendenci jisté části společnosti k stavu zamrzlé puberty či přímo infantility. Vzpomněl jsem si tu na tvrzení Konrada Lorenze, který v jedné ze svých knih popisuje domestikovaná zvířata coby permanentní děti. Nuže, západní civilizace se této domestikaci bezesporu přibližuje. Toto je i reflektováno dialogem, ve kterém postavy přemýšlejí nad faktem, že dnešní ratolesti raději hrají v bezpečí domova videohry (odkaz na hru se ve filmu mj. objevuje vícekrát) než aby se "nebezpečně" potulovaly v parku. I samotné jméno hlavní hrdinky upomíná na domácího mazlíčka (Poppy - puppy, štěně), spíše než na dospělou ženu. Režisér nicméně dětinskou Poppy zasazuje do komplexního obrazu, do kterého postupně nechává lehce prosakovat šikanu, domácí násilí, šílenství či chudobu. Pokud se zpočátku zdá Poppy šťastná, je to jen štěstí nevědomého dítěte, kteréžto má ale z podstaty stále šanci dospět. Leigh se tu projevuje jako vynikající dramatik, neboť jak postupně odkrývá karty, postavy přestávají být komickými figurkami, kterými se zdály být na začátku, a divák, stejně jako onen řidič z autoškoly, se do jisté míry na konci ocitá ve stavu stejného překvapení nad faktem, že Poppy nachází plnohodnotný vztah. Její nedospělé chování je tudíž podmíněné i vnějšími okolnostmi, než jen její přirozeností. Pakliže by se snad tento film měl srovnávat s Amélií z Montmartru, je právě v tomto okamžiku patrný zásadní rozdíl. Zatímco Amélie končí oním pohádkovým "A žili spolu šťastně až na věky", u Happy-Go-Lucky se ono štěstí postupně vytrácí a Poppy zůstává to, co divák možná očekával nejméně. A to život. (10.12.2011)

Uznávám, že asi moje hodnocení hodně podkopává dabing, s kterým jsem film viděla. Hlas Jitky Ježkové, který slyším denně z televize mě už vážně irituje a konkrétně v tomto filmu je dabing asi nejslabším článkem. (Znáte to šumění v pozadí, jako při argentinských telenovelách). Na druhém místě jsou vtipné situace, které ani vtipné nejsou. Možná jsou, ale český dabing neumí situační humor správně podat, takže by se dalo říci, že opět film padá na dabingu a neschopnosti pojmout anglický humor pro české publikum. (To je pak už jen chyba překladatele, který se neumí vypořádat se slovními hříčkami a idiomy). Takže pokud se chcete nakazit optimismem, tak spíše doporučuji americkou nápodobu Yes Man s Jimem Carreym. (05.10.2010)

Enrahaaa... hahahaaa :-) Zakomplexovaný a záští přeplněný, div že nepuknul, instruktor autoškoly v podání Eddieho Marsana byl naprosto přesný a takřka dokonalý. Podobně jako Sally Hawkins, která svůj charakter podala přesně tak, jak měla - spousta lidí by jí ten její rozpustilý, hravý, dráždivý, bezstarostný, přeoptimistický a neustále se drze pitvořící obličejík nejraději kopancem upravila tak, aby... aby už takový přestal být... Takoví lidé existují a hodí se přesně tam, kde titulní hrdinka působí - k dětem na základní školu či do školky. V tomto filmu jsem do poslední chvíle nevěděl, co mě může čekat. Není pojatý tradičně, v čemž spatřuji plus. TO, že někdo nesnáší hlavní hrdinku by mu nemělo dávat důvod nenávidět a kriticky shodit celý film, protože ten zde řeší spoustu reálných problémů vedlejších charakterů přes hrdinčiny sestry a kamarádky, které stále hledají způsob, jak se svým životem ještě něco udělat, jak ho změnit k lepšímu, ačkoliv se už smířily s tím, že lepší to už asi nebude, přes složitý charakter uzavřeného instruktora, učitelky flamenga či žáka, řešícího domácí problémy šikanou svého spolužáka. Film je rozhodně zajímavý a stojí ho za to shlédnout. Ačkoliv asi jen jednou... (15.05.2009)