Duše Paula Giamattiho

Odpady dávám skutečně jen ve velmi omezeném množství. A to buď filmům, které jsou neskutečně špatné, nebo, v tomhle případě, filmu, který jsem nedokoukal, protože poměr nuda vs. zajímavost je asi tak milion ku jedné. Komedie nulová, drama nulové, příběh vyhořelého herce, co neví co s životem. Pokus o artový film. (08.11.2011)

Duše umění.¬         Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku, ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je téměř vyloučené: o snímku se píše téměř bez výjimky jako o slabém a nebo pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek nepatří zrovna mezi snadno přístupné, pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen do důsledků porozuměti. A v tom právě spočívá tajemství umění: promlouvá a vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí, než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé umění tě věrně provází coby nesmazatelný obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a byť by herecké výkony byly jakkoli dobré, duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná Sophii Barthesovou ještě čeká. (08.02.2011)

Svérázná variace na Věčný svit neposkvrněné mysli. Giamatti se ani tentokrát nedokázal vymanit ze škatulky herce jedné role, což však ospravedlňuje fakt, že hraje sám sebe. Film však postrádá poetiku a buřičství svého příbuzného, a tak je na celém filmu vidět, že námět vznikl z jednoho snu paní režisérky. Originální zápletku doslova zazdívá konvenční režie, která je až příliš snadno zaměnitelná. Matný výsledek podtrhuje i poněkud bezradné finále. (10.07.2009)

Film je jednoznačně mimořádný. Milovníci depresivních a jinak neuroticky postižených hlavních postav si přijdou ve filmu na své (je tam určitá, i když jen volná podobnost s W. Allenem). V případě tohoto filmu však jde hlavně o zobrazení období, kdy si člověk prochází obdobím existenciální krize. Paul Giamatti se samozřejmě chytne první příležitosti, která mu dá příslib, že by se svých potíží mohl rychle zbavit, a na speciální (tvůrci filmu zdařile futuristické) klinice si nechá duši "zhmotnit" a uskladnit. Nutně musí následovat její ztráta a zoufalá Paulova snaha dostat svou duši zpět… Ve filmu je použit kontrast Ameriky a Ruska, bohužel pro film je zbytečně nadhodnocen rozdíl (moderní a drahé americké interiéry kontra zásadně neestetické záběry z Ruska: oprýskaný špinavý interiér továrny, zima a špinavý sníh). My to tak trochu víme, takže nám to tvůrci nemusí tak polopaticky servírovat. A co na to diváci? Ta troška diváků, která se v kině sešla, se bavila dobře, občas (asi 3x) se situacím na plátně i zasmáli. Šlo však evidentně o diváky, kteří si až tak moc nelibují ve "většinových" filmech… (10.11.2009)

Nad-inteligentní film pro typy lidí, kteří nevyhledávají kvalitní příběh, ale artovní chcanky, o kterých se pak můžou bavit a tvrdit, jak dobře tomu porozumněli. Autor to totiž nejspíš myslel takhle a takhle a z na první pohled naprosto primitivní scény, dokážou odborníci přes filmy vyndat takových myšlenek a názorů, že i Hitler by měl co dělat, aby to všecko dokázal vstřebat. (17.07.2010)