Božský

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Na Božského jsem se dost těšil, protože mě život Andreottiho hodně zajímal. Bohužel film se mi moc nelíbil, protože byl natočen moc zeširoka a vlastně jsem se o životě Andreottiho nic nedozvěděl. Jakým způsobem Toni Servillo zahrál svou roli to se jen tak nevidí a už jen díky tomu stojí film za podívaní. (01.09.2010)

Bezchybná režie (Sorrentino vypadá jako veliký talent), skvělý střih a kamera. Co se vizuálu týká, nemá Il Divo nejmenší chyby. Bohužel si sám trošku podráží nohy scénářem, který je zahlcen takovým množstvím postav, že se mi poprvé v životě stalo, že jsem se místy absolutně ztrácel v tom, kdo je kdo. Nebýt toho, že jsem nedávno viděl Falconeho, tak bych se orientoval ještě méně. Škoda, být to přehlednější, tak mám dojem, že koukám na kousek srovnatelný s nejlepšími Scorseseho filmy. 80% (11.12.2010)

Božské! Italská politika a devadesátky nikdy nebyly tak sexy, jak je ukázal Sorrentino. Z vrásčitých sucharů udělal rocknrollové hvězdy a z politiky tepající thriller. Politické drama už dlouho nemělo takový náboj. Sorrentino tento skomírající žánr oživil s razancí elektrických šoků, což se však ve výsledku může zdát jako velice dvojsečné. Umělecká licence, a jinak to snad ani nejde, celý případ zjednodušuje a na kontroverzního Andreottiho se dívá velice zúženou optikou. A vzhledem k tomu, že film se zabývá takřka současností, je tento přístup o to víc na pováženou. Avšak tvůrci se toho zhostili s elegancí Armaniho šatníku a tak se jim dá leccos odpustit (o to víc, když vše nasvědčuje tomu, že Andreotti skutečně vinný je). To nic nemění na faktu, že podobný film si v tuzemském prostředí jen ztěží dokážu představit. Takový thriller o opoziční smlouvě by přivedl do varu kdejakého politika či novináře. Kdo ho zaplatil? Komu to prospěje? Kdo za tím stojí? Jakou kauzu má tento snímek zakrýt? Proto smekám před odvahou tvůrců, kteří necouvli před celospolečenským ohlasem a kontroverzí, která byla jednoduše nevyhnutelná. Ostatně natáčet „skutečný“ příběh muže, jenž nechal jim podobné chladnokrevně zavraždit, není věru žádná legrace. V neposlední řadě bych rád podotknul, že film není určen jenom italskému publiku, ba naopak jeho téma viny (místy připomíná francouzského Proroka) je univerzální a nadčasové, přičemž vůbec nevadí, že si z filmu zapamtujete dvě tři jména, protože na těch opravdu nezáleží. Příběh je vcelku snadno čitelný a pokud jsme až příliš zpohodlněli jasně nalinkovanými filmy, tak je to spíše vina publika nikoliv filmu. V závěru se nakonec nabízí pouze jediná otázka, a to, co k čertu Itálie dělá v Evropské unii a G8? (01.04.2010)

Budu si muset přečíst něco o Andreottim a dění v Itálii, páč z filmu zvlášť moudrá nejsem. Musím ale uznat, že takhle originální životopis se hned tak nevidí - naprosto neotřelý zpracování, skvostná hudba a opravdu božský Servillo. Jak píše lareley, forma někdy na úkor srozumitelnosti vítězí nad obsahem, na druhou stranu, když chce někdo znát suchá fakta, může si pustit BBC. Italové 21. století konečně vypotili něco víc než historickou slaďárnu. Grazie. (07.10.2011)