Hugo a jeho velký objev

Nevim. Potácel jsem se mezi vzájemně dost protichůdnými vjemy. První minutky na téma 'vraťte mi deník,' mě urputně ničily. Provedením jsem vlastně sledoval herní adventuru, bez možnosti interakce (jestli pak Scorsese hrál Syberii?). Postavy se pohybovaly často uměle a startovaly své monology způsobem... automatonským. Pravidelně rozčílen nějakým tím filmově teatrálním prohlášením jsem ale nemohl nevnímat úžasnou osobitost překrásně fantaskního světa Huga Cabreta (který mi byl jako herec snad nejprotivnější) a péči a lásku, se kterou byl formulován sebemenší detail odkazující na kořeny kinematografie a způsob, jakým nám Scorsese předkládal svou vizi světa z úhlu pohledu dětí - dospělí byli tajemní, jejich autorita těžce zpochybnitelná a motivy jednání neuchopitelné. Často byli zabíráni z podhledu - vlastně stejně jako celý svět, z výšky malého chlapce. Věřím, že i to, co mě na Hugovi štvalo, byly projevy zamýšlené, cíleně dětské. Jen je otázka, jak moc se svou dospěláckou vizí dětského chápání Scorsese jejich světu opravdu přiblížil... Viděl jsem film, který pro svého autora musel být velice osobním. Viděl jsem ho ale v rozpacích a jaksi z odtažité dáli. (05.05.2012)

Na tenhle film by měli povinně jít všichni, kteří někdy vyslovili větu "Vždyť je to jen film." Druh umění, které tříbí náš estetický názor a bez jehož nepřítomnosti by život byl o tolik chudší ... jak jednoduché. Martin Scorsese se nebojí postavit značnou část filmu víceméně na dětské fantazii (dětská traumata jsou logickým vyústěním) a radosti z umělecké tvorby. Martin Scorsese je Hugo. Zařadil se tak po bok Giuseppa Tornatoreho a jeho Bia Ráj a Americké noci Francoise Truffauta. (14.02.2012)

Dobrodružství se občas může skrývat i na těch nejneuvěřitelnějších místech. Vlakové nádraží už posloužilo jako zdroj inspirace autorce Harryho Pottera, vždyť právě na obyčejném vlakovém nádraží začala cesta onoho mladíka do světa plného čar a kouzel. A nyní hraje vlakové nádraží hlavní roli ve filmu o jednom osiřelém chlapci, který dosud úspěšně unikal pozornosti místního hlídače, jenž sirotky bez špetky slitování posílá do sirotčinců. Tento chlapec udržuje v chodu a seřizuje všechny nádražní hodiny a ve volných chvílích se snaží zprovoznit robota, kterého spravoval se svým otcem. A právě touha po zprovoznění robota ho přivede k nerudnému muži, který cosi tají. Tohle bylo prostě něco nádherného, úžasného a vzrušujícího, že se mi jen velmi těžko hledají ta správná slova na vyjádření mých myšlenek a pocitů. Na tomhle filmu je dokonalé všechno, od filmových lokací (úchvatné nádraží i Paříž po první světové válce) a vizuálu, přes příběh samotný až po herecké výkony. Všechno zde perfektně a dokonale sedí, a tak to má být. Zkrátka jsem měl tu čest vidět nádherný film, který se pro mě stal zároveň i úžasným vizuálním zážitkem a poctou kinematografii jako takové. Jsem nadšený a ohromený, a tak nemohu jinak, než udělit absolutně zasloužených pět hvězd. (22.03.2013)

Z originální předlohy se stal neoriginální film, v němž je každá přidaná věc prostě navíc. Spousta scén jako by vznikla jen pro vychvalované 3D (hlavně tedy zcela zbytečná nehoda vlaku), příběh je podivně rozplizlý, příliš nastavovaný, Sacha Baron Cohen dělá až moc velkého kašpara... Ano, režie zručná, láska k filmům z Huga také velmi hezky dýchá, ale nic převratného jsem tedy rozhodně neviděl. A to je docela škoda. Nemívám k tomu sklony, nicméně tentokrát se mi opravdu chce skoro křičet: Přečtěte si knihu, vždyť je o tolik lepší! (02.04.2014)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)