Vejdi do prázdna

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)

Neviem či má vyznám písať, že Enter the Void je tažký film. Film, ktorý sleduje sfetovaného človeka, so stopážou 161 minút, odohrávajúci sa vo vysvietenom nočnom Tokiu, natočenom štýlom, že aj samotný divák na niečom frčí, nemôže byť prechádzka ružovou záhradou. Aj preto som k filmu pristupoval s rešpektom, pretože na podobnú látku musíte mať správnu náladu a keď viete čo asi očakávať, až potom dokážete film pozerať a nie len sa naň dívať. Musím pochváliť úvod filmu (rozumej tým prvú trištvrte hodinu!), kde Gaspar Noé využil ten štýl natočenia tohto filmu dokonale. Ten úvod je o niečom, je to pútavé a vizuálne dokonalé. Potom prišla na rad už len už len vizuálna hypnotizácia diváka, ktorá sa časom zvrhla do ešte pomalšej a nudnejšej prezentácií pocitu jednotlivých postáv. Snaha o vyvolanie pocitu u diváka, že je počas filmu mimo vnímania reality je očividná a miestami až nasilu vnucovaná a žiaľ mňa nechytila resp. užíval som si ju, no na vetvy som z toho nebol. Ku koncu sa to zmenilo už na úplne niečo iné a neveril som, že pozerám stále ten istý film. Na Lynchovský spôsob sa film zmení na čistú audiovizuálnu srandu hrajúcu na efekt, ktorá vo svojich štrbinách čo to ešte ukrýva. Netvrdím, že ma to nezaujalo, no Aronofského Requiem fo a Dream u mňa vyvolal silnejšie pocity a má oveľa väčší dopad na diváka aj bez podobných haluzí. Začiatok bol na 5, stred na 3, matematickou rovnicou som dostal 4 hviezdy. (09.12.2010)

První hodina a půl tohoto hodně zajímavého snímku byla dokonalá. Ty neskutečné pohledy kamery, skvělá Paz de la Huerta… jenže poslední hodina mi přišla vcelku dost protahovaná (co se dalo odvyprávět v deseti minutách je zde roztaženo na celou konečnou hodinu filmu). A to sráží mé hodnocení o stupeň. Nicméně Gaspara budu od této chvíle sledovat, lepé řečeno pokusím se alespoň částečně doplnit si jeho filmografii. Jinak nevím, na jakých drogách jel, když pracoval na tomhle snímku, ale musel to být hodně drsný matroš… ;-) 80 %. (30.12.2010)

Další nevšední zážitek z dílny Gaspara Noého. Sleduji podobné filmy jako vy, ale vidím v nich něco jiného (proto 5*). Deprimující, vášnivá, zdrcující halucinogenní psychárna a drsný sen pana Refna (Only God Forgives). Enter the Void obsahuje drsnou formu, skvělou kameru, propojení smrti s realitou, halucinaci s reálným světem a traumatizující porno extázy. Po zhlédnutí tohoto filmu doporučuji přečíst knihu: Učení dona Juana - od Carlose Castanedana, kdy přijdete s halucinacemi do plného kontaktu a některé věci, kterým v Enter the Void nerozumíte zažijete na vlastní kůži. (30.08.2013)

3,5*/5 Gaspar Noé si prečítal tibetskú Knihu Mŕtvych, dal si svoje drogy, všetko rozblikal, poriadne potočil kamerou ako to len on vie....a natočil pre mňa jednoznačne svoj najlepší film (aj keď dve a pol hodiny, uf). Je to o Ceste, je to o filozofii života, je to o tripe (malebnom, pestrofarebnom a poriadne silnom), je to o drogách, je to o všetkom a ničom...Hranica medzi parádnym, dychberúcim, transcendentálnym "open-minded" zážitkom a repetitívnou zlátaninou vie byť prekvapujúco tenká... (18.01.2011)