Vejdi do prázdna

Pár slov o tom, proč považuji Enter the Void za konzervativní, zpátečnický a vlastně i docela omšelý vehikl, který navzdory pochvalným řečem z tábora akademiků i deníkářů zaspal dobu. ____ Snad to ode mě nebude odvážné tvrzení, když tuhle mašinu na emoce a barvy, jak jsem si zpola kolosální bordel, zpola zábavní park Enter the Void pojmenoval, prohlásím za ideální protějšek či doplněk k Počátku. Jestliže Počátek představoval kyberpunk bez punku, tzn. racionalistický kyber jádro, nadnárodní megakorporace, úzkostlivě nažehlení specialisté a techno-vědní precizitu, tady máme kyberpunk bez kyber, čili punkovou undergroundovou zločinnou špínu, feťáky, drogy, sex a dekadentní zaneřáděnost spodních pater Tokia. Co oba filmy těsně spojuje a co tvoří jejich kyberpunkový základ, jsou postavy, jejichž bezvládná těla obývají cizí světy, přičemž jestli se zapojují do kyberprostorového systému jako v Počátku, nebo si nabourávají mysl drogama jako v Enter the Void, je jen taková nuanc, protože oboje je principielně ekvivalentní, v obojím případě jde o extenzi lidské nervové soustavy do okolního světa. Je i docela logické, že uhlazený slušňák Nolan najel na kyber způsob a temperamentní Francouz Noé zvolil cestu punku. Oba filmy mají i společný osud vzniku. Počátek obdržel Nolan darem od Warnerů jako odměnu za výdělky prvních dvou Batmanů a zároveň jako příslib za to, že natočí trojku. Naproti tomu Enter the Void vznikl coby důsledek komerčního úspěchu Irréversible. Scénáře k oběma rizikovým filmům ležely v šuplíku přes deset let, než se k nim mohlo přikročit. A konečně postavení obou filmů vedle sebe skvěle tematizuje přechod od feťáka k počítačovému hráči, k němuž došlo v devadesátých letech, kdy začal internet fungovat jako svého druhu injekční stříkačka. Před lety mladí lidé v touze uniknout každodennosti brali LSD. Teď se připojují k síti. Teď si něco nešlehnou, teď si něco stáhnou. Na feťákovi nebo pijanovi lze snadno poznat, že na něčem jede, podle podlitých vytřeštěných očí nebo poblitejch hadrech, ale počítačový závislák, kupř. nějaký MMORPG player, se má docela k světu a nic z toho na sobě nedává znát. Podobně jako Cobb. O to víc je taková závislost pochopitelně nebezpečnější, protože jí nenasvědčují žádné vnější příznaky – Cobb je elegantně nažehlený panák, ačkoli mu v hlavě dují noční můry a stihomam, na čemž Počátek staví celou svou rafinovanou konstrukci a eventuální závěrečný obrat od skutečnosti ke snu. Skličující obraz narkotické narcistní hipísácké kultury z Enter the Void, v níž ze sebe feťák vytrhává své orgány a smysly a hází je do okolního světa, aniž by v něm poznával sám sebe, byl nahrazen pro Počátek charakteristickou kulturou sebepoznání, která do okolního světa rozprostírá svůj mozek. Proto se Enter the Void jeví jako dost anachronní konstrukt, dionýsovská šmíra, která by hrozně ráda vyvolávala víc emocí na metr čtverečný než kdekoliv jinde a navozovala či zvěstovala jakési pocity východního mind blowing newageiánství, ale zoufale se ji to nedaří, protože éra Woodstocku a 2001 Odyssey se slavným a tehdy zcela legitimním psychedelickým průletem evokujícím LSD dávno odezněla, jen Gaspar Noé to zdá se nezaregistroval. Snobské troušení symbolů, které nacházíme v jeho filmu, vede ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry monopoly. Emoce vzbouzené kamerou utrženou ze řetězu bývají jen skrovnou měrou povahy estetické; převahou je to ukájení všední zvědavosti a lačnosti senzace a pomíjivý obdiv laiků pro překvapující experiment, který zřejmě vůbec nepočítá s jedním z nepříjemných paradoxů umění, jenž káže, že i z největší nekonvence se po dlouhém opakování do zemdlení stane rutina. O tom, jak beznadějně zastaralý Enter the Void je, dostatečně vypovídá jeho zasazení do Tokia. Ve zlatých časech kyberpunku v osmdesátých letech za vlády Sterlinga a Gibsona byly tyhle východoasijský módní lokality v Japonsku nebo Koreji zajisté v pořádku, i Blade Runner vznikl v koprodukci s Hong-Kongem, určitě to ale neplatí dnes, kdy se věrozvěsti kyberpunku jako Paolo Bacigalupi nebo Ian McDonald hromadně přesouvají do nových destinací v Indii a Brazílii, které spolu s Čínou ohrožují na počátku jedenadvacátého století dominanci Západu, podobně jako ji ohrožovali v osmdesátých letech proslulí asijští tygři. Tokio dnes je tak nanejvýš exotickým skanzenem minulosti, stejně jako drogový rauše, který vymizely pod tíhou legalizace a benevolentnějšího pohledu na klasifikaci psychoaktivních omamných látek. Oboje je silně pasé, proto mi přijde dost nešťastný dělat z něčeho takového jeden z nejextravagantnějších vrcholů filmové sezóny. Eenter the Void tak snad můžeme přirovnat ke korábu, který v dávných dobách směle brázdil hladiny oceánů, který ale dnes pouze postává v přístavních docích a čeká na svou konečnou likvidaci. I biják z nejproklínanějších, druhý Sex ve městě, je tisíckrát aktuálnější, když ukazuje novou epochu, ve který se nejezdí utrácet do Las Vegas, ale na Blízký východ do zátočiny uměle zbudovaných ostrovů rozkoší Palm Islands. (05.03.2011) (méně) (více)