Alois Nebel

Je to hlavně o pocitech. Kdo má rád vlaky, nádražíčka, všechny ty banány, brejlovce, bardotky, zamračené.... ten ve filmu najde i možná další příchuť čehosi co ocení jen ajznboňáci. Na mne z té stanice v Jeseníkách, strážním domku i starého Hlavního dýchla neuvěřitelná nostalgie. Cítil jsem vůni smrků i rozteklého asfaltu vypečeného sluncem z pražců, slyšel bzukot much narážejícíh do oken nádražní restaurace i cítil smrad z cigaret a zkyslého piva z pohozených povoskovaných kelímků na podlaze Fantovy kavárny.... Děj zde za vizuálem zlehka pokulhává a v podstatě je velmi jednoduchý a snadno předvídatelný. Krobot mi ale velmi sedl jako hlavní hrdina... Samo zpracování si zaslouží pochvalu už jen za ten nápad něco udělat jinak ( u nás), samozřejmě jinde už mají dávno své Balšíry... Převedení do kreslené podoby se velmi podařilo u přírody, strojů a objektů...U lidí to na mně někdy působilo hodně uměle, zejména u sekvencí točených za šera, kdy světlem bíle ohraničené postavy ostře a nepřirozeně kontrastovaly s tmou... A čím mně teda osobně tvůrci naštvali, že Terce Voříškové odpreparovali její pihu z obočí ! Pánové to byla chyba! Snímek doprovází velmi podbízivý soundtrack včetně dnes už zlidovělého šlágru Půlnoční.... U mně je to za čtyři hvězdičky * * * * (12.10.2011)

Předem musím přiznat, že pro mě je Alois Nebel srdcová záležitost. Je to moje krevní skupina. Mám rád komiksovou předlohu, mám rád Priessnitz i Umakart, mám rád drsnou horskou přírodu v pohraničí i onu pohnutou nejednoznačnou historii těchto míst. Tedy už díky tomi je velice nepravděpodobné, že by se mi film mohl nelíbit. A ani se to nestalo. Že je film spíš vizuální a méně o příběhu to přece musel vědět každý, kdo původní příběh zná. Zde je skutečně děj podružný, hlavním motorem čehokoliv okolo Nebela je temná atmosféra. A tu se i přesto, že toho vzhledem k zfilmovatelnosti muselo být spoustu vypuštěno, podařilo do filmové řeči převést naprosto skvěle. A ani ten příběh zase až tak slabý není. Zdánlivé nic nedění se, je totiž záměrem, který dopomáhá utvářet atmosféru filmu. (11.10.2011)

Po všech stránkách mlhavý film. Zatímco v oblasti atmosféry a vykreslení prostředí "normalizačního zlomu" je tahle mlha ku prospěchu, v oblasti vyprávění a charakterizace postav je jí víc než zdrávo. Chybí tu jasnější motivace, návaznost, chybí tu vlastně příběh. Je mi jasné, že Jaromírem 99 propagované "mlha šuká les" je zábavné někde nad lahváčem piva z hor, ale 87 minut filmu z toho neuvaříte. Navíc v rotoskopii tváří herců je něco udělané špatně, protože vypadají každou chvíli jinak - jednou jim to komiksově sluší, jindy vypadají jak ošklivě namalované ksichty na kartónu. Cítím s Nebelem jistou sympatii, protože se snaží být odlišným českým filmem (nemluvným, náznakovým, založeným na pocitu z místa), ale těžko mu můžu odpustit, že vedle snahy už toho moc nenabízí. (28.09.2011)

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %. (07.01.2012)

Poézia zabudnutého, vyľudneného kraja, drobných aj väčších kšeftíkov v ňom prevádzkovaných, spolu so špecifickou atmosférou sa približuje poetike komixovej predlohy. Na rozdiel od spolukomentátorov som tam dej videl. Ba dokonca sa mi to páčilo vďaka zvolenej forme tak, že si túto náladovku rád zopakujem. Svet osobných vlakov, malých zastrčených nádraží (zahŕňajúcich aj veľkú pražskú stanicu s príznačným svetom drobných povaľačov, kmínov a alkoholikov) a minulosti zasahujúcej do prítomnosti je totiž svet, kde sa cítim fajn. (01.02.2016)