Zpívání v dešti

Always dignity! Film o filmu pro film z rodu filmů, na které se dokonale vztahuje trefný popis "výjimečné kvality" od Bordwella a Thompsonové, uzmutý z úvodní kapitoly Písma svatého uctívače pohyblivých obrázků, Dějin filmu. Zní: Některé filmy jsou z uměleckého hlediska prostě výjimečné. Jsou bohaté, dojemné, komplexní, provokující, spletité, smysluplné apod. Alespoň zčásti díky těmto vlastnostem sehrávají takové filmy klíčovou roli v dějinách kinematografie. Já dodávám: Zpívání v dešti se - krom řazení ke smetánce stříbrného plátna - může považovat i za nejlepší muzikál všech časů, rozměrů a dimenzí, který snad není v moci smrtelníků možno pokořit. A nejlepší na tom je, že nejlepší je proto, že muzikálové výstupy, jakkoli nepřekonatelné a úchvatné a kouzelné a božské (byť pro mnohé členy štábu vykoupené velkou dávkou fyzické a duševní tortury způsobené Kellyho diktaturou), jsou pouze jednou z myriády jeho tváří nastavených očišťujícímu dešti slz divácké slasti. Existuje nějaká možnost, jak dát 10*? (21.03.2009)

Vnímat Zpívání v dešti jako muzikál hraničí s krátkozrakostí, poněvadž jde o zástupce „filmu ve filmu", který má mnohem blíž k reflexím Truffauta (Americká noc) a Altmana (Hráč) než k nakažlivému „nakaženému“ optimismu francouzského režiséra Demyho nebo muzikálovým „muzikologickým“ prostocvikům Berkeleyho. Jistě, Zpívání v dešti je muzikálem, nikoliv však prvořadě, protože mnohem víc vypovídá o kinematografii - „pod“ hlavním dějem se pouštějí a natáčejí další filmy, a naopak „nad“ dějem vzniká zvuk, čemuž je třeba se přizpůsobovat. Navzdory těmto komplikovanostem si film zachovává lesk klasického Hollywoodu, protože postmoderna zpochybňující a narušující estetické a etické konvence a nedávající možnost se k těmto konvencím vůbec odvolat (anything goes) v té době ještě nedozrála. (10.09.2008)

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné. (25.01.2006)

Gene jako vždy skvělý tanečně i choreograficky, velmi dobrý zpěvák, hodně mě však zaujal i smíšek Donald O'Connor, který do "Zpívání" dodal legrační náladu. Ptále-li se však proč jen 4*, odpovídám, že s Kellym znám i lepší muzikály - a ano, byl u toho vždy i Sinatra (On the town; Anchors Aweigh; ale hlavně Take Me Out to the Ball Game). (01.10.2010)

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film. (03.01.2024)