V moci davu

Na tenhle film jsem byl velmi zvědavý, ostatně stejně jako na všechna dramata ze severu Evropy. Výsledek je však z mého pohledu velmi rozpačitý a mé dojmy po zhlédnutí celé te mozaiky poskládané z pěti příběhů byl různorodé. Skoro mám z toho filmu pocit, že režisér chtěl sdělit více, než se mu do tohoto filmu vešlo, nehledě na to, že většina příběhů zůstala bez nějakého zajímavého zakončení. Samozřejmě nevím, nakolik to byl záměr nechat ty příběhy otevřené, ale fakt je, že místo jednoho zajímavého filmu se mi dostalo pěti příběhů, které se střídaly v náhodném pořadí a ve kterých jsem se několikrát velmi složitě orientoval. Ovšem mám zkušenost, že to jde natočit zajímavý film, kde se prolíná více příběhů, jeden takový film (dokonce taktéž ze Švédska) jsem viděl někdy před rokem, byl složený ze třech různých příběhů a mé nadšení neznalo hranic (udělil jsem tenkrát pět hvězdiček), ovšem jak říkám, tam bylo těch příběhů méně a film trval asi dvě a půl hodiny. Takže pokud by tento film byl tak o tu hodinu delší, možná by to pomohlo. Co mi ale také nesědělo bylo experimentování se záběry kamery, některé úhly byly opravdu zvláštní. Zkrátka tenhle film v mých očích nepatří k nejvydařenějším, chtělo by to dotáhnout ty příběhy do konce, pak by to možná vypadalo lépe. Film ode mne získává tři hvězdičky. (19.01.2010)

Sociálny experiment podľa Rubena Ostlunda. Fragmenty príbehov spojené dokopy. Každý sa dotýka inej témy a každý príbeh je špecifický a prispôsobený potrebám režiséra a toho čo chce povedať. Či už sa jedná o zatajovanie, detskú naivitu, alebo čudné hrátky mužského osadenstva, alebo šikanu na škole, prezentuje nám osudy ľudí nevybočujúcich zo svojej sociálnej triedy. Príbehy neukončuje. Kamera je statická. A ako keby sa snažila držať si od postáv odstup. Zároveň, ale vďaka tomu vytvára dokumentárny kontrast stojaci oproti režisérovej fikčnej výpovedi o súčasnej spoločnosti. Tieto dva fragmenty sa spájajú a vzniká nevšedné dielko, čo nič nerieši, ale má v sebe silné stopy dokumentárnych nezúčastnených postojov. Skvelá práca s postavami. (02.12.2014)

Nevšedně zpracovaná mozaika lidských příběhů, které pojí to, jak se jedinec chová pod nátlakem davu, nebo okolí. Kamerový "přístup", který se jakoby drží stranou a ve většině scén divákovi vůbec nedává prostor, aby se více přiblížil k hlavním aktérům, však rozhodně nepomáhá tomu, aby se tak emočně dokázal do snímku přenést. Když člověk nemůže číst z tváří postav a je v podstatě odkázán pouze na jejich konverzace a záběry z dálky, není zrovna lehké, aby snímek dokázal vyvolat nějaké silnější emoce. Samotné příběhy jsou přitom docela zajímavé. Kdyby bylo De ofrivilliga zpracováno klasickým způsobem, možná by byl zážitek z filmu silnější. Takto se však zase jedná o zajímavý, malý filmařský experiment. (02.07.2016)

mozaika několika na sobě nezávislých příběhů, která dokáže být vtipná, smutná a trapná (dost často zároveň) a která se snaží prozkoumat lidské tendence jít s davem, nejít s davem a naopak překračovat hranice (svoje nebo ty společenské) a jako bonus standardní přizdisráčství . Ostlund už ve svém druhém filmu slušně vystrčil růžky a i když to ještě není jeho stoprocentní výkon, solidně se mu blíží. Osobně mám rád tyhle zdánlivě nikam nevedoucí slepence a tohle mi slušně sedlo...70% (08.06.2023)

Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora, pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné, artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra. (03.07.2013)