Přežít svůj život

Grafická podoba filmu zcela bez výhrad. I když Švankmajer pracuje jen s jedním nápadem a nekombinuje jich víc (jako třeba Gondry), film svojí podobou baví a táhne celou dobu. Hlavně zpočátku filmu je radost jenom koukat na vizuální a snové obrazy, které se spojují do vtípků na psychnoanalýzu, mnohovýznamnových symbolů nebo do prostých vizuálních gagů. Každopádně po první půl hodině, když se divák ve filmu rozkouká, přichází nuda způsobená nedostatkem dějovosti. Příběh stojí na místě, nikam nespěje, a na závěr spíše přestane, než že by zcela skončil. Je to sice srovnávání nesrovnatelného, ale právě tahle absence příběhu ubírá Přežít svůj život body, které nasbírala třeba Nauka o snech. (30.06.2011)

Po Spiklencích moje teprve druhá zkušenost s celovečerními snímky pana Švankmajera. Nebudu řešit jak moc je film psychoanalyticky přesný nebo jestli je dostatečně hluboký či co .. Každopádně mě svou atmosférou pohltil a zanechal ve mně příjemný snový pocit i při návratu z kina domů .. až jsem chvílemi čekal, kdy někomu v tramvaji naskočí slepičí hlava. Řekl bych, že i mému nevědomí se to líbilo.. ale kdo ví. (10.12.2010)

Švankmajerův humor je prostě jedinečnej a těží především z nezvyklejch vizuálních prostředků a znaků, který dává do souvislostí neortodoxním způsobem. Přesto je na filmu něco hrozně normálního. A tím je oidipovský příběh. To, že je rozpůlen do dvou realit( sen tak jistým způsobem ospravedlňuje přítomnost několika bizardností-když se pak i ty dostanou do skutečné reality, syntéza obou světů je dokonána), je pouze klasickým "Švankmajerovstvím". Využití psychoanalýzy je poslední tečkou. Přesto, že se ve filmu využívá k vysvětlení Evženových snů, tak stejně pořád cítíme, jak moc je přitažená za vlasy a že se individuální prožitky na nějakou strukturu sice našroubovat daj, ale nikdy nebudou sedět přesně. MFF (07.07.2011)

Všimli jste si, kolik toho ve Švankmajerových filmech vypoví o člověku ústa a hlavně zuby? Třeba v tomhle snímku - psycholožka s výhružně trčícím špičákem, doktor s arogantně zlatým zubem, manželka s dominantním předkusem, který se zmenšuje s jejím narůstajícím zoufalstvím, perfektní bílý chrup Evy Animy Evženie, bezzubá žebračka Superego Bůh a Freud výsměšně vyplazující jazyk. Anebo zbavení se malého Petříčka zobrazené právě drastickým trháním stoliček. Detailů právě na spodní čelist je ve filmu nespočet, jsou součástí jak reálného, tak i snového světa. Jenže právě v rozlišování těchto světů to Švankmajerovi docela dře, vždyť on všechny výtvarné hrátky a infantilní úchylnosti využívá úplně kdykoliv, takže svět spících naprosto zaniká a ani zdaleka se nevyrovná Gondryho poetické piplačce s celofánem nebo Nolanovým geniálním propletencům. A pak ten příběh. I kdyby Švankmajer vydoloval ze svého výtvarného nevědomí sebevíc, nikdy to neodvede pozornost od opravdu hloupého příběhu o pánovi, který vlastně celý život toužil být dobrým manželem své matky a správným otcem sama sebe. Přežít sto pět minut v kině pak může být těžší než přežít celý svůj život... (26.06.2011)

Psychoanalytická komédia. Tak svoj film označil Švankmajer. Psychoanalytická preto, lebo v nej vystupuje postava psychoanalytičky (ktorá nemá problém vyskúšať aj netradičné metódy). Komédia preto, že...Ale to si už snáď domyslíte. Nový Švankmajer baví. Každého asi iným spôsobom. Niekoho spletitým dejom, v ktorom je niekedy ťažké stanoviť hranicu medzi snom a realitou. Niekoho vtipné animácie a zábery na ruky, nohy a ústa. Niekoho sliepky s nahým ľudským telom, hady, krokodíly, prípadne kabelky z krokodílov, melóny, vajíčka, jablká... Film je plný symboliky, aj keď asi len sám pán režisér vie, čo to má vlastne všetko znamenať. Dej síce plynie pomaly, ale vďaka neustálemu prívalu nápadov a postupnému odhaľovaniu pozadia Evženových snov nenudí. Inak, Václav Helšus mi celý čas pripadal ako Terry Gilliam (mínus 20 kíl:) A Freud & Jung vládnu. Plus krásna hudba. Videné na slávnostnej premiére v rámci Projektu 100. (13.9.2010 - Klub za zrkadlom, BA) (13.09.2010)