Seriózní muž

Názory na postmodernu se různí. Tam, kde pojímá Baudrillard postmoderní situaci bezmála jako konec světa, nachází Lyotard potenciální zdroj zcela nové hry, jejíž možnosti zůstávají otevřené. Tento rozdíl se stal jedním z pilířů toho, co se vzápětí – když do půtek vstoupil Jürgen Habermas – mělo stát nejznámější verzí „modernisticko-postmoderních debat“. Zatímco Habermas kritizoval všechny, včetně francouzských poststrukturalistů, kdo se staví za odluku od modernistického projektu osvícenství, neboť v době globálních krizí je třeba nalézt „společný jazyk lidstva“ a na postmoderní flirtování s relativismem nezbývá času, Lyotard varuje před totalizací vědění, společnosti i kultury; před pokušením nerespektovat pluralitní komunikaci. Příklonu Coenů k postmoderně nasvědčuje ohlášení konce snu v habermasovské pojetí rozumu a v univerzalismus matematiky, kterým se Larry doteď zaštiťoval, ale i silně spletité scénáře, které popírají možnost jakékoliv základní jistoty nebo úniku k jednoduchému, vysvětlujícímu, třebas jen náboženskému ideálu; ať už se spletitým scénářem míní síť vypravěčských komplikací (Fargo), pravděpodobností mapa vesmíru (na které pracuje bratr Laryho, strýc Arthur), osudové hody mincí (Tahle země není pro starý), camusovská absurdita (Muž, který nebyl - nahodilost pojatá jako osudová zákonitost ochromující lidskou vůli), variace na princip neurčitosti (Po přečtení spalte - vzhledem k nevypočítatelnému chování občanů je jejich měření-monitorování orgány CIA v praxi neproveditelné) či deterministický chaos (Zbytečná krutost - Abby zabije místo svého manžela úplně cizího maníka). ____ Využití známého paradoxu Schrödingerovy kočky – ani živé, ani mrtvé –, skrz níž objevila širší veřejnost nespolehlivost a relativnost vědeckého poznání, se ve filmu ozývá z vícero míst: dybbuk na začátku je mrtvý i živý; Clive tam „ty peníze buď nechal, nebo nenechal“ ap. Larry není moderní ztracená bloudící figura v klasickým světě, ale klasická racionální figura v postmoderním světě, kde přestaly platit bipolární zákony, na něž bylo dříve spoleh. Někdo Larrymu doslova vytrhl koberec zpod nohou a rozpustil jeho „já“. Svět, v němž se ocitá, splňuje všechny nezbytné předpoklady fuzzy logiky. Je to svět, kde přestala platit opozice malý/velký, černý/bílý, chytrý/hloupý, 1/0. Co zůstalo, je neprozkoumané místo mezi tím; oblast, pro níž nemáme slova – tornádo rozkládající se mezi zemí a nebem. Jazyk nám svět „předžvýkává", deformuje, strukturuje; jazyk rozděluje nediferencované kontinuum, kterým svět původně je, a vytváří tak rastr, kód, strukturu. Cosi obdobného přichází už s počátkem novověku, který pasuje idealizovaný svět na reálný a snaží se „vecpat" reálné tvary do ideálních. Dochází k matematizaci přírody a k tomu, že matematizovaná příroda začíná být považována za pravou, reálnou, zatímco na přirozenou, skutečnou přírodu je pro její nedokonalost nahlíženo jako na odvozenou. Oba světy se od sebe odtrhávají, což vede k tezi, že při poznávání světa se k věcem musíme dostávat složitě oklikou. Proto není Serious Man ani zábavný, ale není ani nezábavný. Proto může uživatel kOCOUR tvrdit, že je to buď zcela nejosobnější, nebo naopak nejméně osobní film bratrské dvojice. Protože Serious Man ohledává neznámé území mezi body rastru; krystalickou mřížku složenou z velkého počtu elementárních buněk, ke kterým se nelze přiblížit. Tam je s božím souhlasem přenesen i Satanem zakoušený Larry, na území nikoho, kde se vyjímá v celé své hrůze a kráse jako gigantická nahá oční bulva, která opustila oční důlek. „Vo to ale právě víc, vole, když se nedaří a zlomí se to, že jo. Když se daří a padá to tam, to umí každej blbec.“ Larymu je nabízeno v průběhu filmu dvojí východisko: fatalistické „Who cares?“, jinými slovy je třeba přijmout realitu, jaká je, anebo mantra táhnoucí se napříč celým dějem: „When the truth is found to be lies, and all the hope within you dies, you better find somebody to love.“ Láska jako jediná neleží v bodech rastru, taková je leda sebeláska bodu k sobě samému; na lásku je zapotřebí dvou lidí. Nákazu vidí Coeni v zaobírání se sebou samým, v odvratu od zdravého sebevědomí otevřeného objektivního života k sobectví, k sebelásce a konečně k solipsismu. Pro Coeny i pro Ježíše je solipsismu vrcholem nemocné duše. Jeho nemocí je zaujetí sebou samým, zatímco zdraví je otevřená orientace k druhému a ke světu. Láska – poslední známé útočiště hloubky v postmoderní éře povrchu – je pozitivní protiargument k pesimistickým názorům, které propracoval Jean Baudrillard. (18.01.2010) (méně) (více)