Jmenuji se Khan

Isteže, je to romantická slzopudná dráma. Lenže za prvé, ak je taká len o kúsok inteligentnejšia než drvivá väčšina drám, ukazujúcich životný štýl bohatých a úspešných a ich morálku, spočívajúcu v hromadení vecí a peňazí, tak takú si rád pozriem. Za druhé som rád, ak sa film nesnaží nanútiť spomenuté hodnoty veľkoburžoázie priblížením sveta ich nositeľov diváckemu plebsu cez poukazovanie na ich rozorvané duše a obrovské citové strádanie. Na Khanovi zaujali aj nasledovné veci: 1. Skutočne milujúci rodič si nájde spoločnú reč s potomkom aj bez dnes tak populárneho zástupu lekárov, psychoterapeutov, arteterapeutov, psychológov, špeciálnych pedagógov, ošetrovateľov a tak. 2. Svet sa skutočne nedelí na náboženstvá a politické prúdy. To je falošné delenie vytvorené systémom ovládania otrokov (či už pracujú fyzicky, mentálne, alebo nerobia nič). Svet sa delí na normálnych ľudí, hajzlov. Sú aj miešanci, ale miska ich váh sa v konečnom dôsledku nakláňa buď na stranu normálnosti alebo hajzlovstva. 3. Najhoršia strata akú človek môže utrpieť je strata vlastného potomka. Je to porušenie prirodzeného striedania generácií. Takú stratu len ťažko nahradí láska partnerská. 4. Solidarita má zmysel len pri vzájomnosti. 5. Obama línia a urputná snaha spropagovať prezidenta ako podporovateľa Khanových hodnôt vyznela až nepríjemne podbiehavo a sladkasto. Jedna hviezda okamžite letí nadol. (31.08.2015)

Film má krásnu myšlienku a nechýba mu ani silný emocionálny náboj, no záverečná polhodina už bola trochu moc, akoby som sledoval indickú verziu Forresta Gumpa (všade bol, má množstvo priaznivcov, ktorí ho nasledujú, stretol sa s prezidentom...). Ale stojí za to si to pozrieť a možno to niečo dá hlavne tým, čo si myslia, že všetci moslimovia sú teroristi, no aj samotným pomýleným moslimom, ktorí si myslia, že im ich náboženstvo káže džihád. (24.02.2018)

Další indická směs, která dokáže i s notně provařeným kořením vytvořit podmanivou směs. Jmenuji se Khan pracuje s klišé nejtěžšího kalibru - Aspergerův syndrom činí z postavy bezelstného génia, skrze jehož obsesivní a doslovný přístup k problémům jsou řešeny problémy nejen USA, ale i celého světa, jeho až roztomilá svéráznost rovněž dává vzniknout velké lásce, kterou nezničí ani rodinná tragédie, a posléze přeroste v jeho statut "miláčka" nejen indické komunity, ale i celého amerického národa. Rovněž jde o dílo zcela prodchnuté ideologií rasového a hlavně náboženského smíru, snahou i přes tragické události vrcholného neporozumění znovu vystavět narušené vazby a vše ukončit v ideálním obraze všelidského sjednocení, který se neobejde bez velkých slov a morálních apelů. V tomto pohledu není nouze o emotivní momenty, které bez potřebné rafinovanosti přímo útočí na divákovy city a neváhají se zvolit zbraně nejtěžšího kalibru (smrt synů a truchlení matek, tradiční vesnice zničená hurikánem, nespravedlivé náboženské útoky). Nedivím se, že skoro tříhodinová nálož obdobných křišťálově průhledných a účelných momentů následujících v rychlém sledu za sebou může někoho znechutit. Současný indický film však má sílu dodat jim podmanivý háv, prodchnout je vyváženou rovnováhou mezi civilismem a živelností, hlubokou tragikou a zcizující ironií. Film tak rozhodně nepůsobí otravně, s postavami se lze díky řadě intimizujících i psychologických momentů velmi dobře ztotožnit, nepřistupovat k nim pouze jako k otrockým prostředkům úsilí dojít k velkému poselství. Navíc obraz Spojených států v indickém pohledu slibuje opravdu neotřelou podívanou, která každou chvíli vytváří dojem obrovského "tavícího kotle", což má jistě i kvality společenské reflexe. Některé spontánní momenty podpořené i prací uvolněné kamery a nečekaných hudebních směsek vnesou něco z bollywoodského náboje, aniž by tím diváka vytrhávaly z prožitku velkého příběhu, dalece přerůstajícího hlavní postavy. Právě díky těmto přednostem film upoutává pozornost po celou sáhodlouhou stopáž a úvahy o tom, že dílo přímo vnucuje svůj postoj a účelně manipuluje s reáliemi a vztahy postav, jsou záležitostí až pozdějšího vystřízlivění po "prohýřené noci", na kterou se jen tak nezapomene. (14.08.2013)

Z opravdu nic neříkajícího začátku se vyklubalo velmi zajímavé dílo. Běží titulky a já s otevřenou pusou a slzami v očích uznávám, že Indové umí točit filmy na takové úrovni, o které se zdá i nejlepším světovým tvůrcům. Fascinovali mě herecké výkony, hlavně mistra Khana, to bylo něco fenomenálního. V některých místech mě překvapil zvolený druh hudby, který však na ničem neubral, spíše naopak. George Bush byl ztvárněn podobnějším hercem než Obama, což je škoda, protože jemu ani nebylo potřeba tolik vidět do tváře jak Obamovi. (13.10.2012)

Vykradený Rain Man a Forrest Gump, kýčovina a bollywoodština - nezbytné tanečky a tklivé hudební motivy, citové vydírání a přeslazená romantika, ale zároveň jednoduché a přímočaré poselství bez manipulace, že muslim je dobrák, amík žebrák, hind hlupák a křesťan ..rák. Ano Obama je vykreslenej jako naděje, kterou se možná nestal, ale svět jej tak vnímal, proč taky ne, změnou na trůnu samozvaných vládců světa rozhodně byl. Jmenuji se Khan je typický mainstream, formou srdceryvné pohádky vypráví velký příběh zdánlivě malého člověka, který změnil svět, což je samosebou a samozřejmě hloupost pro hloupé davy...nebo možná není, já nevím, ač se považuju za cynika, asi mě pořád neopustily ideály, nikoliv však tak nadnárodní, nadnáboženské a nadobyčejné, ty jsem asi nikdy neměl, ale ty prosté, o štěstí a smyslu života. Navíc mě Khanův příběh nabil nadějí i z jiných důvodů, proto nadějné čtyři. (02.09.2014)