Zahrada

Poprvé viděno asi hned po Českých lvech, na kterých posbírala Záhrada co se dalo (11 nominací působilo, že ten film musí být dokonalý) a je fakt, že jsem byl tehdy docela zklamaný. No, dneska dopoledne jsem si tuhle magickou poetiku dal znovu a ze Záhrady jsem nadšený. Luknár perfektní a mladičká Zuza nádherná. (04.09.2017)

Měl jsem za to, že poetické filmy zrovna nejsou to, co by obdivoval, ale v tomhle slovenské provedení s výborným Luknárem a Labudo mě to bavilo. A ano, i proto, že se zde Jana Švandová ukáže skutečně v celé kráse. Ale přesto jsou mnohem zajímavější scény v samotné zahradě, kde se dějí krásně zvláštní věci. (10.10.2017)

Krásny film. Určite jeden z najkrajších slovenských, s ktorými som sa stretol. Umný pokračovateľ vláčilovskej poetiky (viem, je to tvrdenie veľmi vetché, ale taká je aspoň moja impresia) rozradený do 14 kapitol, jednoduché podobenstvo o návrate človeka k prírode. Lahodná kamera (a steadicamy ako lusk), podmanivá Godárova hudba a príjemní herci. Magický realizmus, tragikomika súcna. Ťažko si predstaviť lepšiu kombináciu v slovenskom filme. Plný počet nedávam azda len preto, že je Záhrada mocnejšia skôr v neopakovateľných okamihoch, ako v celku. Ďalšia projekcia to možno zmení. 85% "Konečne je všetko, ako má byť." (16.10.2014)

(92/2023) / Myslím, že pred dákymi rokmi by som ťažšie tieto slovenské haluze vstrebával, ake tak už niečo mám zo slovenských filmov napozerané. Neskutočne pekný filmu. Obrazovo, kopa, kopa myšlienok, nápadov a stále to pekne drží pokope. Luknár, Labuda top. Film je klasický slovenský, málo príbehu, veľa metafor. Už si to ale viem vcelku užiť. Myslím, že Záhrada je naozaj jeden z tých našich najzaujímavejších filmov 90tych rokov. (8/10) (07.12.2023)

Prvně jsem viděl někdy před nástupem na FAMU nebo krátce po a děsně jsem se těšil, že už někdy brzo budu dělat na něčem podobně naplněném něhou, poezií, magií, vtipem, vnitřním klidem, nadhledem, životem. Bohužel se takové filmy v našich končinách nějak přestaly točit. — Teď po letech radost, že to kouzlo nevyvanulo, že ta rafinovaně podehrávaná prostota pořád účinkuje – tu zprostředkování opilosti hlavního hrdiny malinko vypíchnutým ptačím zpěvem, tam nasměrování významu scény jedním nenápadným pohledem postavy mimo záběr, onde oživlá biela husenica ze sna, kterou divák může a nemusí uvidět – spousta drobností, které se člověku nevnucují, jen tak tiše zapadají na svá místa ve skládačce-básničce o znovuobjevených kořenech a opravdovém lidském spolubytí, spoluúdivu, pokoře a naslouchání. Malinkou šmouhou na kráse jsou pro mě s odstupem hudební motivy, sice kouzelné, leč vracejí se trochu příliš často a příliš doslovně. Nicméně to je šmouha opravdu drobná a bohatě vyvážená tím ostatním. — A abych nezapomněl, jelikož se mnou na Záhradu koukala naše šestnáctiletá a druhý den už ji měla v desítce oblíbených, troufal bych si tvrdit, že ten biják hned tak nezestárne. (12.12.2017)