Zahrada

Nádherný film o návratu a očišťování, o možnostech dialogu člověka a přírody, zasazený do osamělé podletní zahrady, která je ve svém skrytu pozemským Edenem a která se stává díky své poloze na cestách světců a filosofů také obrazem světa. Martin Šulík v příběhu o muži, který poprvé vstoupil do krajiny svého dětství až ve svém zralém věku, prokázal neobyčejný cit pro symbolickou imaginaci a pro poctivost obrazu: každý záběr je vtahující a maximálně sdělný. Snímek, k němuž se lze stále vracet. (10.03.2008)

Neznám lepší novodobý slovenský film. Je kouzelný, zmate vás a za chvilku to jako by s omluvou vysvětlí jevem nevysvětlitelným :) jste z toho popletení? Já jsem taky byla, ale při tom je to tak jednoduché. Je, anebo není? Atmosféra je jako magnet. Nemůžete se přestat dívat, ale jako by nevíte proč. Hodně zajímavé. Nechci komentovat nijak detailně, myslím, že si v tom každý najde svůj výklad. (22.05.2008)

Když jsem viděl ty scény jako zakuklení se do deky mezi jablíčky  (nojo, mám rád jabka) nebo produkci španělských rytmů v nechápající restauraci tak jsem si  říkál že je  stejně škoda, že už v česku a slovensku poetické filmy snad ani moc nevznikají. Nemyslím ani tak ten námět o  vypadnutí z civilace, ten už snad ani dneska není originiální a osobně nejsem žádný zelený fanatik. Ale ten námět o zahradě a pocitu komfortní zóny je krasný a univerzální.  A to mi na oplátku  ta slovenská stylizace (a la Jakubisko) tak úplně nesedí  a působí na mě trochu externě. Ale hlavně díky vybraným momentům z tého mozaiky ledasčeho a pěknému námětu i čtvrtá hvězda. (15.07.2021)

Jakub jde do přírody. Místo hádek s tátou a frustrujícímu vztahu s vdanou ženou jde tam, odkud jeho táta přišel do města. Objevuje tam vztah člověka k přírodě. Sám sebe a do toho se mu do cesty ještě připlete jedna ženská, s níž se mu vede přiropzeněji,než s vdanou ženou, na níž by ai tak nevadilo, že je vdaná, ale že je to slepice. Takže jakub pochopil, že je nakonec dobře, že je vdaná. A kolem sebe má krásnou krajinu, zahradu, a pěknou, "free styl" užívající si ženu. (01.09.2010)

Asi za nejpříhodnější bych považoval načnout své povídání citací z časopisu Cinema (číslo 9/96). "Zahrada je dobré místo, když potřebujete něco udělat se svým životem, plným zásadních i nepostižitelných problémů, které splývají tak jako stíny košatých jabloní v dozrávajícím sadu. Je v ní laskavost odpoledního slunce i palčivost vosích hnízd a nových příslibů, vzešlých z tlejícího vlhka a chladnoucího podzimního popela." __ Zhruba takový pocit mám z filmu také, přičemž toto konkrétní dílo je praktickým dokladem, že důležitou věcí při jakékoli projekci je něco, co většina recenzentů ani nezpozoruje – vhodné vnitřní rozpoložení. Když jsem Záhradu viděl poprvé, měl jsem v hlavě „plno“ a na duši nepříjemný pocit. A za tohoto stavu jsem se v postupně zobrazovaných situacích snažil hledat nějaký smysl či skrytý význam. Výsledek? Filmový zážitek veskrze průměrný. V dalších dnech se mi však film rozkládal v hlavě a došlo mi, že to, co nabízí, má mnoho společného s mojí subjektivní realitou. A vydal jsem do tohoto fikčního světa znovu. Kdybych měl popsat celkovou atmosféru Záhrady, napadají mě přívlastky jako „inspirativní“ (co se například vztahu k přírodě týče) či „uklidňující“ (veškerá působnost Heleny, od jejího vstupu na scénu až po éterický konec). __ Zdejší fikční svět filmu, konkrétně zmíněný prostor zahrady, okolo které se vše točí, je jakýmsi ideálním stavem, který by chtěl žít asi každý. Zároveň se ale domnívám, že snímek se velmi trefně opírá do nejčastějších psychologických problémů, které naopak mají své místo v každé době, a tak i když je snímek přes dvacet let starý, jde z něho pocit, jako kdyby vyprávěl o tom, co se stalo minulý týden. Vnímám to takto osobně i z toho důvodu, jelikož jsem měl tu možnost hledat a také i poznat, že takovou Zahradu lze najít doopravdy, a že to kupříkladu může být „jenom“ obyčejná zahrada. (Zkrácená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80% (15.08.2020)