Domov šedých motýlů

Šedo-motýlý kousek hodnotit lehkým nadprůměrem není rozhodně chyba. Nabídne nekoukané obsazení, nádhernou scenérii neznámého ostrova a poměrně chytlavý příběh. Za zmínku stojí i poměrně kvalitně "vykreslené" charakterý hlavních "grázlíků" a věčně hádavá mysl ústředního hrdiny. Nemůžu se však zbavit pocitu, že co do surovosti, drsnosti a přirozeně "krásné" krutosti pojící se s námětem, měl šedý motýl hodně daleko... (08.03.2012)

Není to na pět hvězdiček, je to na 4 a 1/2. Ta polovina se ztratila, protože mě prostě film nedokázal tak absolutně-absolutně pohltit jako Kielletty hedelmä. I přesto Karukoski dokázal opět vykreslit život dospívajících bez příkras, "slizkých" a nic neříkajících scén, čistě a s umem. Hudba výborná, chladné severské tóny se skvěle doplňují s minimalistickou krajinou. Příběh si drží diváka u sebe po celou dobu a nechává střídavě vydechnout a opět zatajit dech, herci vybráni s citem. Boj s minulostí v přítomnosti. Absolutně-absolutní spokojenost. (ale berte mě trochu s rezervou, Karukoski je prostě moje srdcová záležitost) (26.04.2010)

Kruté a drsné jak severská zima. Rány z dětství zde determinují budoucí život, aneb jak je těžké vymanit se z minulosti, ze vzpomínek, které jsou určitými událostmi nepřetržitě oživovány, a to i na místě, které má napomoci k novému, lepšímu životu a nechat tu minulost definitině za sebou. Krásná příroda, dokonalá atmosféra, scénář, herci i hudba....nemám co bych vytkla, nemám důvod nedat pět hvězd. (06.06.2011)

Škoda, že to není z Norska, to bych se pak ani nedivila, proč je možný "výbuch v o(O)slu". Všechno nasvědčovalo tomu, že budu nadšená a velice ráda se nechám unést a odpálím plnou pálku. Ale bohužel, nějak mi to nesedlo. Možná je to tím obsahem výše, který tak trochu už něco říká, a to něco pak těžko hledáte. Dál, celý film hledáte odpověď na chování hlavních postav a nějak se mi nedostavilo vysvětlení. Navíc, i samotný závěr tak nějak nevede k žádné další otázce, kterou by si divák měl na konci takových snímků položit, leda tak, proč neuměl ředitel počítat a proč byl taková paprika. Takže, tohle bylo z toho slabšího skandinávského soudku. (01.08.2011)

Zatím jsem viděl jen tolik severských filmů, že by se daly spočítat na prstech obou horních končetin, a všechny se mi zdají o několik procent lepší, než ty nejkvalitnější české výtvory na stejném pískovišti. Dramata fini/švédi očividně umějí a kamerové toulky se mi v jejich případě zdají tak vypilované, jako by šlo o ty nejlepší filmy artových režisérů. Domov šedých motýlů je velmi silné drama, které sice není úplně košer co se týče přesvědčivých a reálných scén, ale i tak si lze po jeho skončení říci to samé, co při závěru Magnolie: takové věci se dějí. Nejvíce jsem si paradoxně neoblíbil hlavního (anti?)hrdinu, ale jeho pečovatele, který mi velmi připomínal amerického herce Willema Dafoeho. S herectvím na tom nebyl nikdo z představitelů špatně, film jsem si jako milovník nezávislých dramat náležitě vychutnal, krásná hudba mne mile překvapila. Je zde několik extrémně silných momentů, stejně jako těch poklidnějších, kdy jdou dlouhé záběry ruku v ruce s nikam nespěchajícím dějem, ve kterém se (jako v životě) občas stane něco nepředvídatelného, co změní náš život. Tím spíše, když je celý děj situován do jakési mírnější varianty nápravného zařízení. Oba manžele za takové zvolení jejich životní cesty obdivuji, i když jsou jen filmoví. (30.09.2009)