When You're Strange
The Doors - When You're Strange
When You're Strange
Režie:
Tom DiCilloHrají:
Johnny Depp, John Densmore (a.z.), Robby Krieger (a.z.), Ray Manzarek (a.z.), Jim Morrison (a.z.), Adolf Hitler (a.z.), Janis Joplin (a.z.) (více)Obsahy(2)
Americký rockový dokumentární film s komentářem Johnnyho Deppa.
Proslulý nezávislý scenárista a režisér Tom DiCillo (nar. 1953) využil v dokumentu o slavné rockové skupině The Doors: When You're Strange pouze pečlivě nashromážděné filmové a fotografické archivní materiály. Vyhnul se tak vzpomínkám pamětníků a na pozadí politické a společenské situace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil nepřikrášlený portrét skupiny The Doors a především jejího zpěváka Jima Morrisona (1944–1971). Ten se svým krátkým bouřlivým životem nejvíc zasloužil o rozporuplnou pověst skupiny. Sebestředný Morrison (který původně studoval film!) se stylizoval do role pohledného a vyzývavého mladíka, ovšem drogy, alkohol a řada excesů při vystoupeních i mimo ně ukončila předčasně jeho život a tím i kariéru The Doors. Jejich hudba však žije dodnes a je nedílnou součástí doby, jak dokazuje např. Coppolova Apokalypsa, využívající působivým způsobem jejich skladbu The End. Dokument nás seznamuje se stěžejními událostmi i koncertními vystoupeními skupiny a je doprovázen důkladným komentářem v podání Johnnyho Deppa. Vznik, tvorba i rozpad skupiny jsou rovněž zobrazeny ve známém snímku Olivera Stonea The Doors (1991), v němž úlohu Morrisona přesvědčivě ztvárnil Val Kilmer.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (165)
Moc velká spokojenost. Nic světoborného, co by bylo pro fanoušky skupiny zásadním způsobem nové a překvapivé a přesto - Deppův komentář a DiCillova režie pomohly novým, intimním záběrům poskládat další hodnotný a zajímavý pohled do kuchyně jedné z největších skupin 20. století. Záběry jako ten, kdy lehce sjetý Jim pomáhá v zákulisí ošetřovat fanynku, která na koncertě dostala židlí po hlavě stojí jednoduše za to... Přesto bych tenhle dokument bez mluvících hlav (čistě archivní materiál) doporučil hlavně pro ty, kdo do Dveří teprve vstupují. 70% ()
Nejnovější dokument o vynikající kapele The Doors, jenž obsahuje dost nezveřejněných scén (Nejlepší byly ty při koncertech, kde Morrison předváděl své "kousky", zatčení od policistů atd.) a informací, které asi jen tak nikde neseženete ... byl víc jak povedený. Líbilo se mi, jak se tvůrci dokumentu snažili ukázat psychedelii kapely. Prostě pro fanouška Doors je to povinností. ()
Naprosto se ztotožňuji s komentářem sta - nic nového pod sluncem. Pár raritních záběrů namixovaných s těmi několikrát viděnými, do toho do celé stopáže rovnoměrně rostříhaný kulťák An American Pastoral. Šlo z toho vytřískat něco mnohem hlubšího a zajímavějšího, ale na druhou stranu se na to dobře kouká a dokument tak i díky stopáži může posloužit jako taková vcelku nenáročná jednohubka před spaním. ()
Je to už téměř 20 let od doby, kdy Oliver Stone natočil film THE DOORS. Po uvedení tohoto filmu rapidně vzrostl zájem o hudbu této legendární čtveřice a kultu Jima Morrisona. Myslím si, že i v případě tohoto originálního (výborný střih) dokumentu se tato úžasná hudba dostane dalším generacím, což je jenom dobře. Johnny Depp je známý svou slabostí pro Rock N' Roll, tím pádem propůjčení hlasu, který nás provází osudem jedné z nejlepších a nejvlivnějších rockových kapel pro něho muselo být obrovskou poctou. Pro mě, jakožto ortodoxního fanouška této legendy, dokument přinesl to, co už jsem viděl ve filmu a nebo četl v knize. Našli se tu však detaily o kterých jsem nevěděl (Manzarekovo hrání basové linky levou rukou, Jaggerova přítomnost na koncertě v první řadě (!!!)...). Oceňuji nápad s využitím scén z Jimbova pokusu o film (HWY: An American Pastoral). A v mých očích je to právě tento originální nápad, který dokument vyčleňuje od ostatních a posouvá o několik tříd výš. ()
The Doors patří a vždy bude patřit mezi mé nejoblíbenější kapely. Každý člen skupiny byl něčím unikátní - zpěvák neuměl příliš zpívat a sám se považoval spíše za básníka; kytarista začínal na elektrickou kytaru, do té doby hrál jen flamenco na španělku; klávesista chtěl vykompenzovat absenci bassové kytary tím, že hrál současně na dvoje klávesy - na jedny hrál basovou linku a na druhé hrál melodii písně a bubeník přešel k The Doors z jazzové kapely. Všichni tito mimořádní hudebníci vytvořili tak zajímavou směsici, kterou už těžko někdo překoná. Vždyť za 54 měsíců kariéry zvládli mnohem víc, než se většině podaří za celý život. Teď ovšem k dokumentu. Hodila by se nějaká kritika, ale žádná mě nenapadá, myslím, že i sám Jim by to chtěl takhle. Doporučuji každému, koho uchvátila byť jedna písnička, protože zde jde opravdu o hodně zajímavý příběh. Kam se se*ou Beatles a Stouni. Nechci srovnávat, ale dokument se mi možná líbí ještě více než film. ()
Reklama