Lůno

Chlad, hluboko zasetá, tichá bolest a rozcestí slepých uliček. Statické záběry, volené přepečlivě a s decentními filtry, jsou mrazivě překrásné a budují podstatnou část atmosféry snímku, který pokorně plyne na minimalistické notě. Dialogy smrdí artovou strojeností a film sráží daleko za jinak výjimečný zážitek. Slov je poskrovnu, zazní jen v okamžik křehký a důsledně vybraný, jejich podoba ale nenaplňuje očekávání skromné, až banálně lidsky čiré tragičnosti. ____ Absurdita provází zvrácenost a krásu v mnohých odstínech šedi, kde lidský život plyne na pozadí místa, které čas mění jen pozvolna. Sestává z minulosti, žije v přítomnosti a hledí vstříc postupně stravované anonymní a technikou odosobněné budoucnosti. Lidstvo spěchá vpřed. Běží o život ve jménu pokroku a svých výtvorů. Nějak při tom ale zapomíná, že cesta za uzdravením nemocné duše vede jinudy a je mnohem důležitější. Na co nám bude zrak když hledíme jen před sebe a zapomínáme hledět do sebe. Když stále více přestáváme intuitivně rozumět sami sobě. ____ Hlavní motiv citového paradoxu s nádechem perverze zdaleka nevnímám jako to, na co by se měl divák soustředit v rovině analýzy sexuální. Jde hlavně o kontext možností, které nám blízká budoucnost nabízí, doby, na pomezí cesty ke ztrátě duše, a dilemat, jejichž řešení naše zakrnělé nitro nezvládá ani přes úžasnou tvořivost vnější. Někdy jen neexistuje správné rozhodnutí a to zvolené prodlouží agonii prokvetlou střípky smutného štěstí a prázdné úlevy. Bez odpuštění. Bez vnitřního klidu. Obklopeni chladem, který chvilka u ohně nezažene a často i uhasíná plameny dalších. (29.08.2011)

V hlavní roli velké hluboké oči Evy Green a šnek. Lůno má stejnou krevní skupinu jako Kód 46 nebo Neopouštěj mě a v tomto subžánru poetické sci-fi z nedaleké budoucnosti/alternativní přítomnosti je asi tím nejkomornějším, co v poslední době vzniklo. Svoji meditaci nad oidipovským komplexem Fliegauf situuje na chladné pobřeží severského ostrůvku (?) působícího dojmem bezčasí a vytržení z reality, do které nás letmo zasazuje pouze zmínka o Japonsku. Veškeré pnutí ve filmu vychází z interakce dvou ústředních postav, jejichž vzájemný vztah postupně prochází několika odlišnými fázemi. Jak příběh pozvolna plyne ke svému nevyhnutelnému vyústění, začíná být jasné, že tím nejkrásnějším tady nejsou precizně komponované záběry přímořských pláží nebo stěží postřehnutelný, ambientní doprovod Maxe Richtera, ale skrz naskrz altruistické jádro filmu, v němž dochází k láskou motivovanému sebeobětování ve prospěch pokračování jiného, milovaného života. "I keep dying :-(" "Try again :-)" (01.08.2011)

Zpomalený a drásavý děj, který občas lehce vybočí z linearity vyprávění, podporují adekvátně využité filmové prostředky - dlouhé záběry, všeobjímající kompozice záběrů, ruchy, zvuky, hudba a také kvalitní herci. Chladný odstup podporovaný jednoduše až brutálně jednoduše neservírovaným dilematem, které může mít mnohá vyznění - to vše je útrpné pro diváka, náročné vlastně - speciálně ve chvílích, kdy to lehce ujíždí k pedofilnímu vyznění. Hlavní hrdinka a její kontroverzní/unáhlené/úchylné rozhodnutí pálí jako želízko v ohni, divák ví, že tohle je špatně, že je to čirý akt zoufalství, který musí zákonitě následovat osobnostní destrukce. A tak tomu i je, i na konci filmu a ani o píď víc. Eva Green vedená Benedekem Fliegaufem zajisté zaslouží pochvalu. Rozpačitých 70%. (20.11.2012)

Evička se nám zamilovala a k tomu všemu se jí z dětské lásky vyklubala láska životní. To si alespoň děvečka myslela, dokavaď jí ten její "fešák" (Co na něm vůbec viděla?) nenatáhl bačkory. I rozhodla se Evča, že si z miláčka nechá naklonovat DNA a porodí si ho pro potěchu znovu. A ano, ta potěcha je tam opravdu na prvním místě, páč po k uzoufání nudné počáteční půlhodince je film už opravdu jenom o tom, jak se Evča snaží potlačit svou touhu synáčka přefiknout, na jeho věk nehledě. Na incest už je děvenka holt zvyklá ze Snílků, já si ale říkám, nebylo lepší, když toužila přefiknout nějakou tu školačku (Cracks), nebo osedmičkovaného hitmana (Casino Royale)? (05.04.2012)

Jakože divné filmy mi většinou nevadí, ale tohle bylo ještě o řád někde jinde. Jednak teda film dobře pracuje s atmosférou a pocity, dialogů tam je méně, ale nároky, které si matka činí na syna, jsou skvěle vyjádřené. Na druhou stranu ten konec, ke kterému to celé spělo a který byl každému jasný, byl dost zvláštní. Myslím, že tenhle artový zážitek už si znovu nedopřeju. (06.01.2015)