Norské dřevo

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Režisér tu knihu prostě nečetl! Pro mne je tento film velkým zklamáním. Vím, že zpracovat knižní předlohu, není vždy snadné. Murakami je mistrem mezi mistry a atmosféru, kterou vytvořil by věrně na plátno převedl málokdo. To chápu. Co ale nechápu je fušeřina, kterou jsem zrovna viděla! Kdo to nečetl, musel se příšerně nudit. A kdo to četl, musel se příšerně vytočit. Jako já. Z předlohy zůstali jen některé postavy a to tak, že mi připadali totálně mimo. Z děje je vypuštěno vše podstatné, veškeré vztahy jsou osekané na nulu... chýbí řada zásadních scén, které ovlivnili chování postav, chýbí řada komických momentů, které osvěžili celý příběh, dialogy neobsahují to, co bylo v knize řečeno jasně a i opakovaně. A i toho Norského dřeva tam bylo prostě málo. No??? Je to sračka a vznikla z ryzího zlata. (12.01.2013)

Norské dřevo Anh Hung Trana je učebnicovým příkladem, jak se adaptace knih nemají natáčet. Ale také se na tomto snímku krásně ukazuje, že jakékoli srovnávání knih a filmů "podle nich" natočených je nesmyslné. Kniha je vystavěna s použitím literárních prostředků, zatímco film používá prostředky filmové... Kniha a film se tedy liší svou "řečí", ale navíc také svým rozsahem. Jakákoli snaha věrně převést knihu do filmové podoby, aniž by byly respektovány tyto zásadní rozdíly, je předem odsouzena k nezdaru. Nemluvě o tom, že nevidím naprosto žádný smysl, proč "věrně" převádět knihu na filmový pás. Není snad snazší a přínosnější si tu knihu prostě přečíst? Pokud se tedy dělá adaptace, musí přinášet něco nového, musí vhodně "přeložit" literaturu do kinematografie a vytvořit tak zcela nové dílo nezávislé na tom "původním". Odtud tedy ona nesmyslnost jakéhokoli srovnání knihy s filmem. Už z podstaty musí být jiné, jinak je to špatně - film by byl zbytečný. Tranův film zcela vyhořel právě na tom, že se otrocky snažil zkopírovat stránky velmi úspěšné (a velmi dobré) knihy do filmových okének. Pochopitelně to vede k velmi skokovému neplynulému průběhu vyprávění. Není prostor na vysvětlování jednotlivých detailů, epizod, příčin či následků. Není prostor na komplikovanou psychologii postav a jejich vývoj. Režisér chtěl mít ve filmu všechno, ale ve výsledku tam má jen neohrabanou kostru s mizernými chrupavkami a hlavně bez zdravé svaloviny. Proč dával např. do filmu onu nemocniční scénu s Midorinim otcem? Jaký smysl má tato scéna v kontextu filmu? Odpovím si sám - Byla v knize! Jenže Tran jaksi zapomněl divákovi převyprávět tuto epizodu celou a vysvětlit její smysl... A to je z podstaty špatně! Podobně by se dalo mluvit o dalších scénách. Film je více zajímavý po vizuální stránce; herci jsou také dobří. Tranovi se (zejména díky hudbě) podařilo vystihnout éru šedesátých let a vytvořit slušnou atmosféru. Ale to nevyvažuje ono selhání při "překladu" Murakamiho bestselleru, který je zde redukován na monotonní, až lhostejné oznamování, kdo už umřel, prokládané lascivitami, které v tomto filmu vypadají velmi samoúčelně. Křečovitost a snaha nezklamat vedla k pseudoartistnímu pojetí (časté záběry na krajinu, kytky v makropohledu), patetickému vyvrcholení (zoufalý Toru na skalnatém mořském pobřeží) a vůbec zbytečnému prodlužování divákova trápení. Vznikl pouhý přívěšek k dobré knize, nikoliv jeho nezávislý sourozenec, tj. svébytné dílo. Murakami měl dál tvrdošijně trvat na tom, že jeho knihy zůstanou knihami... (2 a 1/2 *) (25.02.2011)

Murakamiho "Norské dřevo" patří k mým nejoblíbenějším knihám. Na její zfilmování jsem se proto moc těšila i s vědomím, že tato kniha je prakticky nezfilmovatelná, protože to hlavní se odehrává mezi řádky. Film je své předloze maximálně věrný, i když něco muselo být samozřejmě vynecháno. Dovedu si představit, že by se příběh složitého hledání lásky a jejího naplnění dal na plátno přenést i lépe, ale v rámci daných možností jsem s prací Anh Hung Trana docela spokojená. (04.06.2011)

Anh Hung Tranovi se povedla zajímavá věc - dobře převedl knihu na plátno, dal do filmu prakticky všechno, co je v knize a přesto její atmosféru totálně zabil. Nechápu to. Kniha je přeskládaná do útvaru, který drží pohromadě a není špatný (když pominu nesmyslné mikrozáběry na pavouky, kaštany a podobně) jenomže se tak stráášně vleče, že ho dokoukají asi jen největší nadšenci. Norské dřevo představuje lesk i bídu art filmů. Divák asi tuší, co se režisér snažil svým dílem vyjádřit, ale forma, kdy proti sobě sedí dvě postavy a v jednom záběru x minut mluví a mluví, je hrozně otravná. Postavy pak působí ploše, jako pouhé tlachající figurky, jejíž osud je vám víceméně ukradený. Narozdíl od perfektní knihy, kde byste pro ně dýchali... (23.02.2011)