Barometr

"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. (21.02.2023)

Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. (01.03.2020)

Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. (02.01.2014)

Bez nadsázky se dá napsat, že režisér Antonín Moskalyk uměl a že měl šťastnou ruku při výběru hlavních představitelů ani nemluvě. A jací, že jsou postavy tohoto filmu? Jsou to herci, kteří uměli těžit z dějových detailů a vytvořit působivou atmosféru o pravdivosti těch nejzákladnějších lidských pocitů, opuštěnosti a smutku. (31.01.2010)

Velice silný příběh, kterému se dá jen těžko něco vytknout. Režisér Moskalyk měl s představiteli velice šťastnou ruku, neboť jak z pana Peška, tak i z paní Kurandové ono nostalgické a posmutnělé lidství přímo sálalo. A propo až se někdy bude hlasovat o nejsmutnější a nejdrsněší film myslím, že tohle by měl být jeden z horkých kandidátů. (31.01.2010)