Prokletý klub

Fotbalovému fanouškovi plesá srdce radostí. Filmů s fotbalovou tématikou totiž nevzniká mnoho a ještě méně jich je kvalitních. Naštěstí mezi ně patří i tenhle zeširoka uchopený příběh legendy jako je Brian Clough (a také Petera Taylora a Dona Revieho), který potěší upřímností, skvělým obsazením a prostředím, které nás vrací o 40 let zpátky. Středobodem je právě velkohubý charismatický trenér, který diváka dokáže neustále bavit. Z tvrdých utkání není bohužel ukázáno příliš, ale nevadí to, protože tu jde o něco jiného. O celé tehdejší chápání fotbalu, úspěchů i jedno obrovské ego, které jednou muselo narazit. PS: většina tu předhazuje Mourinha, ale vždyť ani není Cloughovi podobný tak, jak tvrdíte. Mourinho jedná s maximální možnou vypočítavostí a taktikou, provokuje a přenáší tlak z hráčů na sebe. Tam kde Mourinho ví co dělá, tam Clough narážel na své ego a nepromyšlené jednání. (08.09.2010)

Kdo zná z medií Chosého Mourinha musel si připadat jako v Jiříkově vidění. Ale joo zazněla tam jedna věta, který mě sedí v hlavě doteď a Miša Sheen jí řekl po nebo před zápase s Juventusem, kdy mu předseda klubu chtěl diktovat sestavu. To totiž platí hlavně na dnešní "moderní" fotbal, pro koho že se fotbal ještě vlastně hraje ? A nejsou přednější grilovaný kuřata ve VIP než samotná hra ? Fotbal se čím dál tím víc stává trapnou karikaturou v rukou politickejch zkurvysnů, zazobanců s nulovým vztahem ke klubu a jeho tradicím (Slavie, Bohemka, Baník ) kde se slovo VIP skloňuje častěji než v prezidentských pozvánkách na reprezentativní večeři. Kde se musí dávat úplatky, za výhru, úplatky za remízu, kde se musí dávat úplatky za pořadelství šampionátu, kde je přednější reklama na dresu místo jména hráče, kde slovo fanoušek známená "ááá to je ten povl, ten dobytek, ten poslední odpornej rušivej element naší snobský a neupřimný, kdysi tak krásný hry zvaný fotbal". Takže lidi jako je Chosé, nebo tady Brian či náš Hofťa nebo Franc jsou to poslední přitažlivý na fotbale, sportu, který za svou masovou popularitu u obyčejných lidí platí až příliš vysokou daň. Dobrej film, moc dobrej film z dob kdy se fotbal ještě hrál pro lidi a ne pro mocipánský paňáky. (25.07.2011)

Na to, že fotbal není moje hobby, jsem si film docela užila. Postava velkohubého natřásajícího se trenéra dostala v podání M. Sheena i nenápadné odstíny skrývané nejistoty (jen výrazy obličeje, ne však vtělené do slov). Líbilo se mi i střihové pojetí a zejména zkratkovitě natočené zápasy (často je ukázané skóre). Což bohatě a víc než dost stačilo a kolikrát to mělo i větší sílu, než kdyby se tam upachtěně snažili markýrovat dávno odehrané hry. Protože, i když šlo hlavně o fotbal, film byl především o sebestředné umanutosti jednoho asi dost nepříjemného chlapíka, který ale evidentně fotbalu rozuměl. SHRNUTÍ: Nechali by ho tahle autoritativně a individualisticky trénovat i dnes? Myslím, že ne. Těch prachů ve fotbale je ještě víc a řekla bych, že sport dost svazují, příliš se z toho dělá penězovod a méně zábava a dřina. (27.03.2023)

Nemam moc rád sportovní filmy, kde se dohromady míchaj archivní záběry ze skutečnejch zápasů a do toho občas nějakej detail na herce, který předstíraj, že uměj hrát fotbal. Zejména ten obtloustlej, kudrnatej zrzoun, co hrál Bremnera, byl teda ukázkovej drnokop. Tady se naštěstí odehrává děj hlavně v zákulisí. Na hřiště se moc často nepodíváme. Jinak na celym filmu se mi nejvíc líbila scéna, kdy si jeden borec dával asi tak 5 minut před začátkem utkání v šatně cigáro. (05.02.2011)

Ne, tenhle film opravdu není ani tak o fotbalu (originálně pojaté ztvárnění samotných zápasů je výrazné plus!), jako spíše o jednom geniálním talentu, který musel dojít k osobnímu prozření. Michael Sheen je coby Brian Clough absolutně dokonalý. Nekompromisní vyřídilka, nepopiratelné charisma, ale taky sobectví a bezohlednost jsou všechny vlastnosti této anglické trenérské legendy, které zvládá s naprostým přehledem. A je to hlavně on, kdo tomuto konceptuálně ne až tak tradičnímu životopisu přihrává k finálnímu skórování do branky diváckých sympatií. Že je ten závěr faulem minimálně na žlutou kartu nepopírám, ale proč někdy nepřivřít oči. 4 a ½. (02.09.2009)