Pamětnice

Rychle se točí filmy o lidech, co už jim nepochybně znoví hrana. Nám taky, ale jim už sto pro! Pamětnice není v ničem bohužel objevná, ale je třeba vědět, že jsou mezi námi i děti, co se s pamětníky a jejich bohatstvím teprve seznamují, či dospívající, co se snaží - jako kdysi já - přijít na kloub tomu, co je to pamětník a kdy se má projevovat.***Srazy dvou kamarádek, bývalých, a povídání si co zažily, kdo jim ublížil, kdo je výchovně pokáral, to je to, co tenhle film připomíná.***12.3.2011. (12.03.2011)

Když jsem přetrpěl těch prvních 20 min, tak nevím, jestli jsem si na tu formu a styl zvyknul, nebo čím to bylo, že jsem to dokoukal. Místy "kameňákové" (nejen panem Skopečkem), místy - obzvlášť hudbou "účastníkozájezdové", ale nenudilo to. Jen jsem pozoroval a užíval si ty herecké bardy s jakou lehkostí hrají a ty křečovité hrůzy kolem nich. PROBOHA proč pořád někdo někam strká psychiatra CIMICKÉHO???!!! Je strašný a zřejmě nesoudný...to byla ta děsná scéna na začátku, co mě odradila. (31.05.2010)

Bylo mi sympatické, že tvůrci sami přiznali problémy s dramaturgií. Líbilo se mi, že někdo dal velkou filmovou příležitost generaci nejstarších, ale stále zajímavých herců, aniž by z toho dělal nějaký tyjátr. Horší to ale je s množstvím postav, které působí přebytečně, protože jen málo postav má skutečně svou roli ve filmu. A co se týče minizápletky se stínem minulosti, ta spolu s filmem vyšumí do takového vzduchoprázdna, že jsem nevěřil vlastním očím. (02.11.2009)

Asi jenom Vlado Štancel ví, proč se do tohohle projektu pouštěl. Jeho režisérský debut Mezi námi přáteli nedopadl ani trochu dobře (opět s Daliborem Gondíkem!) a tak si "pan Testovina" vyrazil do českého filmového domu důchodců a natočil tenhle hybrid. Výstupy Jana Skopečka jsou plagiátem Troškových Kameňáků, Tomáš Magnusek opravdu není a nikdy nebude "novodobým Hugo Haasem", jak o něm ve své minibiografii píše kolega frufru2. Je to neherec, a ke smůle Pamětnice nutno dodat, že mezi všemi zde zúčastněnými neherci ještě nejlepší. Obsazení Josefa Zímy, Jana Cimického a konec konců ani pana režiséra samotného nemá hlubší opodstatnění, divák trpí při pohledu na herecké tápání Jaroslava Čejky, Uršuly Klukové i Zdeňka Srstky, o Daliboru Gondíkovi ani nemluvě. Scénář je sledem velmi špatně napsaných a ve směru k divákovi bezohledně amatérsky odehraných dialogů (co proboha mají být ty řeči při nakupování, postava sousedky Koudelkové či uměle zinscenovaný střet Roma a skinheada?). Vlado Štancel na režisérké židly vybouchl, a jestli se mu profesní debut nepovedl (neviděl jsem, a ani nikdy neuvidím), druhý pokus je naprostým fiaskem. A teď pozitiva: Milá postava sexuálně prospěchářského vysokoškolského pedagoga Vernera (ztvárněná Vladimírem Brabcem) a pak životní moudra Milušky Bínové (skvělá Libuše Švormová, která jako jediná nepůsobí herecky toporně, křečovitě = trapně). Prvních 61 vteřin filmu. (20.06.2010)

Tolik legendárních českých herců v jednom filmu už asi nikdy pohromadě neuvidíme. Až tato stará garda jednou odejde do filmového nebe, nastane tu velká prázdnota, která půjde strašně těžko zaplnit. Není tu nikdo, kdo by dosahoval jejich formátu. Na film jsem šla právě kvůli nim. Objevuje se tu i naše nejstarší česká herečka Zita Kabátová. Před ní musím smeknout, protože hraje i ve svých 96 letech. Kdo ví, co v jejích letech budeme dělat my. (12.11.2009)