Zabriskie Point

V Pohrobkovom obsahu čítam, že Zabriskie Point "byl ve své době tvrdě odmítnut americkou kritikou". V danom okamihu sa pridávam k americkej kritike. V istom zmysle esencia väčšiny Antonioniho tvorby: uchopenie aktuálnej a pálčivej témy tým najkokotskejším a najnudnejším možným spôsobom. Ale zároveň takým, aby európska intelektuálna elita jasala. (27.03.2021)

Ja mám s týmito ideologicky zainteresovanými filmami mierny problém. Nestraním totiž väčšinou žiadnej strane a tento film ma o tom znova presvedčil. Hlavný hrdina sa chce cítiť slobodne, a tak ukradne lietadlo, aby mohol "vzlietnuť". Čiže sa chová ako idiot, pretože porušuje zákon. Policajti strieľajú bez varovania, takže sa chovajú ako idioti, pretože zákon zneužívajú. Pritom dievča túži iba po láske. Takže palce som držal jej. Keby všetci pochopili, ako nám film explicitne ukazuje, že si treba iba poriadne "užiť", neboli by vojny, demonštrácie, policajtom by nehrabalo, kapitalisti by nehrabali majetok a tí študáci by ani nemuseli húliť. (29.09.2012)

Zabriskie Point je hlboko zasadený do doby, v ktorej bol natočený a ktorú reflektuje; má v sebe poetiku, mystiku, erotiku aj politiku; navyše to je po stránke hudobnej (Pink Floyd) a najmä po stránke vizuálnej (lietadlové pasáže, záverečné explózie) úplne extravagantné (v tom najlepšom zmysle toho slova) a skvostné; Antonioni sa pre väčšinového a mainstreamového diváka prijíma a trávi asi trochu ťažšie, no rozhodne to je film, ktorý treba zažiť; na to, že má 40 rokov je dynamický, svieži a aj keď artový, tak pochopiteľný; mladý antonioni bol naozaj macher (na staré kolená podľa mňa sa z neho stal trochu nudný starček hoviaci si v nahotinkách), no minimálne za Blow-Up a Zabriskie Point ho musím milovať! (07.04.2008)

Zabriskie Point... Antonioni mě překvapil, podobnou věc bych spíše čekal od Pasoliniho, či Ferreriho. Antonioni se ve svých filmech politice vyhýbal, ale konec šedesátých let byl v západním světě ve znamení studentských rebelií a Michelangelo pocítil touhu po vyjádření. I když je to teze více společenská a méně politická. Zabriskie Point je osobitou filmovou ironií, když Antonioni výživně podojil hollywoodské studio a naservíroval jim undergroundovou baladu a psychedelické hemžení, prototyp komerčního neúspěchu. Zabriskie Point si žije vlastním životem, kritizuje spotřební společnost, využívá biblickou symboliku a ani podoba revolučního hnutí nezůstává bez poskvrny marnivého tápání. Duše revolucionářského hrdiny není stvořena přesvědčením, nýbrž vnitřní prázdnotou, odmítnutím unifikovaného očekávání a touhou po vymezení se i v rámci samotného předpokládaného názorového pohybu. Zabriskie Point je svobodomyslný pocit a odmítnutí, jediným útočištěm je intimita a cílem intenzita prožitku a ničím nenahraditelný vnitřní pocit svobody. Hlavní postavou undergroundové balady je Mark (Marc Frechette), mladík a vyhozený vysokoškolský student. Tesařovým motivem je touha po generačním i společenském vyhranění a otisk velikého činu hrdiny. Ideologií je pocit sebenaplnění. Pojem svoboda zde dostal hmotný tvar i vlastní vůli k přežití. Hlavní ženskou postavou je Daria (Daria Halprin), mladá sekretářka a křehčí polovička psychedelického hemžení. U ní dochází k odmítnutí spotřebního světa v myšlenkové rovině na základě romantické zkušenosti. Extrémismus je výsledkem bolesti srdce. Výraznější postavou je také Lee Allen (Rod Taylor), Dariin zaměstnavatel a milenec. Úspěšný vzor odmítaného klimatu. Z dalších rolí: se sousedním pasťákem hrubě nespokojený majitel vesnického baru (Paul Fix), blízký Allenův spolupracovník (G. D. Spradlin), pouštní motorizovaný policista (Lee Duncan), či pouštní letecký mechanik (George Dunn). Zabriskie Point má úchvatné pouštní scenérie a barevné světlo. Revoluční nadšení konce šedesátých let se samovolně rozmělnilo s přibývajícím věkem aktérů a konzum slavil své největší společenské vítězství. Zabriskie Point je trochu o politice, trochu o bohu a hlavně o pocitech. Za největší přínos filmu považuji skutečnost, kolik Američané na výrobu vydali a sklidili za to nechtěné překvapení. (15.06.2018)

Pink floydi, vybuchující ledničky a snová atmosféra jsou fajn – místy je to sice dost utahané, ale to už je ten typicky „nudný“ Antonioniho styl. Každopádně mě snímek přijde dost zvláštní ve srovnání s dřívějšími režisérovými pracemi – jestliže režisérovy filmy z raných šedesátých let obsahují jakousi věčnou existenciální nespokojenost, z které nemohou uniknout ani lidé, kteří mají na první pohled doslova všechno (krásu, mládí, charisma, zdraví, peníze, kontakty, milence, luxus), pak Zabriskie Point je ve svém poselství až překvapivě naivní, nebál bych se říci hloupoučký. Únik z neduhů světa „dospěláků“, kde jsou všichni posedlí mocí a penězi, spatřuje tvůrce v procházkách mezi kaktusy a v nezávazném sexu a drogách. Zde se nabízí logická otázka, jak drogy a sex mohou člověka osvobodit, když fungují na podobně svazujícím principu jako moc a peníze (tzn. čím více jich člověk užívá, tím více jich chce)? Není to nakonec tak nějak skok z bláta do louže, možnost výběru mezi dvěma povrchními a vlastně v obou případech i velmi materialistickými styly života? Rozhodně to není celkově špatný film, ale více se mi zamlouvá Antonioni bezvýchodný a Antonioni bez odpovědí. Jeho nejvíce enigmatický film (Zvětšeninu) považuji stále za nejlepší. Ono někdy je skutečně moudřejší klást mnohovrstevnaté otázky, než předkládat zjednodušené odpovědi. (25.06.2018)