Odnikud někam

Očekávání z mé strany bylo veliké. Sofia Coppola natočila film, který je velmi podobný Lost in Translation, ale emoce ve filmu vůbec nefungují. Ač jsem se snažil, příběh hollywoodské hvězdy Johnnyho Marca ( v podání Stephena Dorffa) na mě vůbec nezapůsobil ani se mě nedotkl. Detailní až zdlouhavé záběry mi zde neskutečně vadily. Dvě hvězdy za cit pro výběr muziky ( Foo FIghters, The Strokes) a Elle Fanning. Somewhere je pro mě zatím asi největší zklamání roku. Tedy. Toho minulého :) (02.01.2011)

Přemýšlím, který z nových (tj. v posledních pár letech natočených) a takzvaných obyčejných filmů na mě zapůsobil tak, jako Odnikud nikam. Ať pátrám, jak pátrám, pořád ne a ne najít snímek, který by byl zdánlivě tak všední a nezajímavý, ale přitom i tak nesmírně pravdivý, hluboký a všeříkající. V Odnikud nikam se moc nemluví, ale řekne se toho víc než dost. Stačí jeden pohled Stephena Dorffa a každému je jasné, co se mu právě honí hlavou. Film nás od samého začátku vtahuje do jeho světa, střídá chvíle „slávy“ i chvíle její odvrácené strany, a když už tak nějak víme, co je tenhle úspěšný herec zač, nastoupí na scénu jeho dcerka (vynikající Elle Fanning). Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby s ní mluvil co nejvíce, byl jsem rád za každý náznak toho, že k té malé dívce něco cítí, a po každém třeba jen s trochou zájmu prohozeném slovu jsem si trochu vydechl. A když si hlavní hrdina konečně přiznal (ve dvou jednoduchých větách, ale o to drsněji), co je zač, ulevilo se mi naprosto. Sofia Coppolla má zkrátka neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, s nimiž si navíc dokáže absolutně skvěle poradit... A moment, to mě přivádí k odpovědi na úvodní otázku – poslední takhle na mě působící film se nejspíš jmenoval Ztraceno v překladu. (04.03.2012)

Presne som odhadol o čo ide a nemám námietku. Režisérke ako Sofia Coppola prajem všetko dobré, opäť mi potvrdila, že patrí k tým tvorcom, s ktorých svetmi dokážem splynúť, mám pocit, že viem presne prečo je každé čo tak ako je, skrátka ich čítam, zdieľam, relaxujem v jedných z najkrajších rozhovorov, aké môže človek viesť - v rozhovoroch vedených cez rozprávanie príbehov. Vrátane tých zdanlivo triviálnych. Nenahradíš! (17.12.2011)

Pro mě jde bohužel o zatím nejslabší film Sofie Coppoly, rozhodně ale ne vyloženě špatný. Sofia má svůj osobitý styl, troufám si říct, že její film bych už poznala, i kdybych předem nevěděla, že se jedná o její film. Umí skvěle zobrazit vnitřní pocity člověka, tento film je o samotě a tak se Sofia snaží ten pocit samoty přenést i na diváka, jenže se snaží až moc, vyloženě divákovi ten pocit vnucuje, až z toho vzniklo to, že já nakonec necítila vůbec nic. Rozhodně je tady jistá malá podobnost se Ztraceno v překladu, jenže na rozdíl od tohoto filmu tam stačil jeden pohled hlavních hrdinů a já jako bych prožívala všechno to, co oni, tady jsem si po celou dobu snažila najít tu cestu k hlavnímu hrdinovi, ale nepodařilo se. Na začátku mi navíc vadily ty dlouhé bezeslovné scény, vím, že mají svůj účel a právě tyto scény měly vyjádřit tu samotu, jenže to na mě působilo až moc zdlouhavým dojmem. Pokud se nevcítíte do hlavní postavy a nenajdete si k ní cestu, film vás bude hodně nudit, pokud si ale tu cestu najdete, tak věřím, že si vás film může získat. (10.07.2011)

Záblesk naděje v prázdnotě. Zase jsi mi zlomila srdce, Sofie... Tentokrát něčím, co jsem zvyklý hledat spíš v kontemplativní odnoži evropské kinematografie – dokonale čistými emocemi, které nejsou kontaminovány slovy a zamlžené symboly. Andělské bytosti uprostřed prázdnoty, poetické nicneříkání, vydestilovaný lakonismus filmové řeči. Proč hledat slova, když to jiní napsali přede mnou: odtažitý heartbreak. Na takové se nezapomíná! (15.04.2011)