Emily Brontëová: Bouřlivé výšiny

Bylo to úžasné. A protože mi poslouží jako skvělé odpaliště Lanarkův komentář, hodlám text vést jako reakci na něj (žádná šikana nebo tak): film jako takový se přeci nutně nemusí ztotožňovat se světonázorem diváka. Nehodnotíme střet námi uznávaného ideálu lásky s tím, který předkládá. A proč vlastně automaticky předpokládat, že nám nějaký ideál vůbec podsouvá? Jestli něco prezentuje, tak, dejme tomu, sílu citu mezi několika konkrétními lidmi na konkrétním místě a v konkrétním čase. "Realitu" (nejen) dobově ohýbanou a reprezentovanou postavami na červenou knihovnu krásně rozostřenými - chápej do běžných stereotypních škatulek jen těžce zařaditelnými - bylo pro mě osobně radost sledovat. On mohl být kretén, ona mohla být kráva. Noa? Hodnocení kompatibility postav se mnou, jako člověkem, mělo na požitek pramalý vliv. Jestli jsem ale někdy viděl film, který uvěřitelně přenesl ozvěnu první lásky náctiletých do světa dospělých, a nevznikla tak nefunkční konstrukce vytržená z času a prostoru, tak zde. Btw, Lanarku, zdá se mi, že jsi v přední řadě ke konci trošku pospával. Nová generace totiž rozbijí i tebou předpokládanou "definici lásky" reprezentovanou snímkem, kterou tak zavrhuješ. Dá se tvrdit, že mluví proti ní a když ne přímo proti ní, tak rozhodně reprezentuje další proměnu, kterými je (nejen) tato doba tak protkána. Už jen takové gesto autora očišťuje od předpokladu, že se pokouší předkládat nějaké neměnné ideály. ___ Druhý důvod, proč mě snímek tak uhranul, stojí čistě na mé deformaci ze zkouškového období. Je ujetý, že jsem polovinu hracího času přemýšlel nad úžasně zachyceným clashem morálky osvícenství a romantismu, nad dozvuky hierarchizace tradiční rodiny, nad ustupující nesmlouvavostí křesťanské morálky, nad motivy reventantů, postavením žebráků a cikánů v stereotypy proměňující společnosti poloviny 19. století nebo nad pomalounku dominujícím motivem manželství založeného na lásce. Škola je někdy nemoc! (26.05.2013)

To co mě neustále nepřestává udivovat je to , že všechna zpracování tohoto příběhu jsou tak rozdílná, jak jen mohou být. Ale tohle zpracování - pojí v sobě poetičnost, emotivnost a atmosféru knihy ( která je i ve zpracování z roku 2011) a překvapivě dobré herecké výkony ( jako ve zpracování z roku 1992) a proto téměř vším vystihuje moje dojmy z knihy. Musím souhlasit s tím, jak už tady bylo řečeno, že to je pravděpodobně nejlepší zpracování vůbec ( z těch co jsem viděla). Sice není dějová linie stejná jako v knize, a některé věci by do sebe podle mě člověku těžko zapadaly, kdyby neznal příběh- ale to jsou jen detaily, kterými by se zase člověk co nezná příběh z knihy vůbec nezabýval. Na začátku jsem se bála, že bude film hodně subjektivně orientovaný- ze strany Heatcliffa, ale ukázalo se, že naprosto zbytečně. Dávám pět hvězdiček (i když tak slabých jak jen pět hvězdiček může být :D) (20.07.2012)

Tak trochu jiná romantika - zvláštně usoužená, drsná, zoufalá, ale hlavně šílená v pravým slova smyslu. Více méně žádný výtky plus vynikající hudba. Trochu ale musím pohanit maskéry. Z vlastní zkušenosti vím, jak je čas neúprosnej, během posledních zhruba patnácti let je ta tam moje dřívější chlapecká nevýslovná krása, tak proč ta kurva Hardy vypadá po dobu nejmíň dvaceti let pořád stejně? Unfair. (26.05.2013)

Velmi povedené, realistické, s výbornou Catherine a Heatcliffem Toma Hardyho, který se vymyká obvyklým démoničtějsím vyobrazením. Jen je to celé na můj vkus až příliš civilní, trochu hozené od syrovější romantičky Emily Brontëové směrem k lakonické pozorovatelce Austenové... Na původním příběhu totiž miluji právě ty ledové závany z blat a nádech duchařiny. Horrorromantiku. Ta mi tu chyběla. (02.05.2014)

Ale ale, někdo se tady s nenápadnou naléhavostí chystá rozšířit řady mužů účinkujících v mých bezesných nocích a Burn Gorman ani Andrew Lincoln to nejsou... Že by neotesaně působící tvrďák s muskulaturou, kvůli které mu nepadne žádné oblečení, ale na kouzlo osobnosti vystál frontu hned dvakrát? Pak to musí být jedině Tom Hardy, Heathcliff z Bouřlivých výšin, který jako jediný překonává fantazií vyšperkovaný obraz hrdiny z knižní předlohy přesto, že se mu ani vzdáleně nepodobá. Brontëovská klasika se tak ke mně ve skromném, a přece velkolepém představení vrací se stejnými zmatky při orientaci v příbuzenských vztazích, kterými si projdu každé naše setkání, se stejným údivem, jak může tolik bolesti jeden člověk unést, i se stejným poznáním, že nejvíce mstivá umí být pomsta sama... a dnes k tomu obohacena vyzrálým herectvím, kladoucím důraz na osobní prožívání sebezničujících vášní. Nezměnila bych nic... snad jen, přeobsadit postavu Cathy? (nejlépe mnou, přirozeně :-)) (05.07.2013)