Osm a půl

Šmarja pane! Takhle vám to řeknu. Ježto jsem člověk, který ve skutečném životě nesnáší neukončené záležitosti a nezodpovězené otázky, první půlku filmu jsem si masochisticky užíval. No a jakožto pseudoumělec, který ví, zač je toho tvůrčí krize, jsem si užíval i tu druhou polovinu. No a jako člověk, který se toho nad prázdnými (ne)symboly už něco napřemýšlel, bavil jsem se i u snových sekvencí. Jen jednu tu vadu to má, že můj zrak text číst nestíhá, aneb sláva ukecaným Italům a jejich zatracený rychlý řeči. (03.02.2013)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

Myslím, že po dnešku můžu s jistotou říct, že nejsem fandou Felliniho. Silnice byla o něco lepší, ale taky nic z čeho bych byl na větvi, vzhledem k obecnému hodnocení těchto jeho filmů. V Osm a půl se mi líbily postavy, obzvlášť hlavní herec. Všichni měli charisma, možná to dělají ty italské povahy, taky bych pochválil klasickou hudbu a kameru, kterou umí Italové udělat dost zajímavou i bez jakýchkolik efektů. No a abych nezapoměl scéna s harémem byla jediná, která mě opravdu bavila. Ta byla super. Ale jako celek bych to shrnul jako dvou a půl hodinovou intelektuální nudu a jeden z nejslabších filmů IMDB TOPky. Jednoduše jsem tomu intelektuálně nestačil. 50% (03.11.2010)

Dokonalá kamera (i obraz, i jízdy jsou do puntíku vycizelované) nezastře fakt, že je "Osmapůlka" nudná sebestředná onanie. Film samozřejmě není úplně přímočarý - hraje si s paralelami, znejisťuje diváka ve scénách, kdy plynule přechází do oblasti snů nebo představ, aniž by na to upozornil. Jenže to jsou triky, které už byly použité stokrát a, domnívám se, lépe. Fellini se snaží pomrkávat a lišáckým výrazem nenápadně ukazovat na paralelu s Guidovým filmem, který ještě o ničem není (a nebude). Že toho tajuplného výrazu není třeba, nemusím dodávat. Pokud chcete vidět dokonalou hru s divákem a paralelním vyprávěním, podívejte se na Zvětšeninu. Pokud vás láká ona fraktálovitá struktura příběhu, kdy režisér jakoby točí o sobě, pusťte si raději Adaptaci. (19.03.2010)

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)