Osm a půl

Ja sa skor priklanam ku komentarom uzivatelov Djkoma alebo Radya, lebo tiez som sa znazil pochopit, o co vlastne v tomto filme slo, ale bolo to velmi tazke a to som mal stastie, ze som nebol unaveny, lebo by som urcite zaspal. Ja osobne mam radsej komercnejsie filmy, ale dokazem byt otvoreny aj tazsim filmom, ale drama 8 1/2 bola na mna az prilis narocna a zbytocne dlha. Myslim, ze najkrajsie to vystihol Cival v komentari: "Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ No a ani tak neslo o to, ci som tomu rozumel, lebo aj keby som tomu rozumel, bolo to proste prilis nudne. Zatial som od Felliniho videl AMARCORD (1973) a SILNICE (1954) s Giuliettou Masina, ten posledne menovany sa mi pacil z jeho filmografie najviac... 22.07.2010 ________ Marcello Mastroianni - (Guido Anselmi) +++ Claudia Cardinale - (Claudia) +++ Anouk Aimée - (Luisa Anselmi) +++ Sandra Milo - (Carla) +++ Rossella Falk - (Rossella) +++ Barbara Steele - (Gloria Morin) +++ Hudba: Nino Rota +++ (22.07.2010)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

Felliniho alter ego ve filmu hořce přemítá: "Měl jsem dojem, že mám co říci. Cosi velmi prostého. Chtěl jsem natočit film, který by byl užitečný všem." Potíž je v tom, že na konci projekce diváka možná napadne jiná replika, která rovněž zazní: "Vůbec nemám co říct, ale stejně to povím." S odstupem let je zřejmé, že podstatnou část tvorby Fellini točil vlastně o sobě, svém životě, svých představách a problémech. Fascinace sebou samým je jasně cítit z každého záběru 8 1/2. Fellini tehdy procházel tvůrčí krizí, bezradně tápal nad tím, jak realizovat látku, kterou zamýšlel natočit. Udělal tedy úkrok stranou a z nouze vznikl film o režisérovi, který - no schválně jestli uhodnete. Psát a točit sám o sobě je jednoduché, člověk má informace z první ruky, nemusí dělat kompromisy a hádat se se scénáristou. Fellini se na sebe sice dívá s ironií, ale už ne s odstupem. Ve snímku jde o tvůrce, který je obdivován, umělce, co je středem pozornosti, a na toto afrodiziakum slávy si už zvykl a dělá mu dobře. Slavný italský režisér nikdy neměl příliš v lásce nůžky a nutno uznat, že stříhat sám do sebe by mohl jen blázen. Výsledek je pro mě vyčerpávající, panoptikum postav kolem génia mě záhy začalo otravovat a nebyl jsem schopný, přes nejlepší snahu, dát 8 1/2 v tahu - vyšel mi na dva večery. Na konci nepřišla nějaká katarze, spíš úlevný pocit, že už to mám konečně za sebou. Klasik nechť promine, ale více než dvěma hvězdičkami ho neodměním. Ostatně - sám se sebou si užil víc než dost. Celkový dojem: 40 %. (11.11.2014)

V žádném případě se nejedná o nějaký povrchní, nicneříkající film, jak by se na první pohled mohlo zdát. I když souhlasím se slovy jednoho pána z filmu: "Mám v tom trochu zmatek". Ano, to přiznávám. Pokud jde o mě, tak jsem snad dobře pochopila, že Fellini nám ani nechtěl nic podrobně vysvětlovat a předkládat. Byla to mozaika situací, kterou bych shrnula slovy : bezvýchodnost, deprese v depresi, film ve filmu, naděje v beznaději a podobně. Pro každého něco. Evidentně prožíval takové situace sám Fellini, alespoň to tak na mě působilo. Současné momenty se prolínaly se sny, s minulostí, jeho fantazií a vizemi budoucího filmu. Každopádně ani ty lehce úsměvné vstupy nepůsobily přihlouple a za to jsem moc ráda. Jedno vím ale určitě, že navzdory Felliniho kvalit nebude tento pán patřit mezi mé dvorní režiséry. (09.02.2019)

Vo filmografii Federica Felliniho je jasne patrné, že mal rád ženy. Či už ako zosobnenie imperatívnej sily, alebo sexuálnej túžby. V tomto prípade nešetril. Najkrajšie herečky tej doby ( ale kde je Sophia ? ) sa zúčastnili výletu do jeho režijných fantázií, ktoré ale zrejme dávali zmysel len jemu. Prečo ináč označiť tento remeselne zdatný film za nudný blábol? (05.09.2017)