Ztraceni v Mnichově

Historie je iluze, film coby médium je iluze...dokonce i život sám je iluze. Petr Zelenka je naprostý originál a tak dál umanutě rozvíjí svou ryze postmoderní řadu mystifikačních snímků, tentokráte nejoriginálnějším filmem o filmu, který jsem kdy viděl. Příběh zprvu vypadající jako průměrná crazy komedie, která se posléze změní v historizující polemiku na základě knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex (mimochodem to je snad jediná proprieta, která v tomhle filmu je skutečná a není mystifikací), aby nám Zelenka posléze demonstroval iluzivnost klamu filmového média a přeneseně mediálního světa, z čehož se nakonec povedenými analogiemi umné konstrukce scénáře a historických událostí vyloupne cosi zásadního o české národní povaze a možnost hlubší sebereflexe. Jedno je ale jasné - cesta do Evropy vede skrze autorské filmy. (28.10.2015)

V první půlhodině Zelenka rozehrává nepříliš zdařilou hořkou komedii o mediální bublině kolem mluvícího papouška, aby pak divákům vytřel zrak tím, že ta nepodařenost byla celou dobu zcela záměrná, a to z dobrého důvodu. Ztraceni v Mnichově jsou skvěle vyváženým (velice vtipným a zároveň místy smutným a bolestně pravdivým) podobenstvím o zákulisí filmové produkce, o českém národu a o tom, že zdání občas klame, samozřejmě s určitou porcí nadsázky. Jistou rukou režírovaným, promyšleným a uvědomělým projektem s přirozenými herci, ambiciózním a inteligentně uchopeným zpracováním tématu Mnichovské dohody a s funkčním příběhem plným překvapivých zvratů, na české poměry navíc vyprávěným dost nezvyklým a přitom atraktivním způsobem. Delší recenze ZDE. (16.10.2015)

Film o tom, proč něco nejde, který tematizuje, že nám to vlastně nejlíp jde, když děláme, že nám to nejde a je při tom tak dokonale alibistický a vyumělkovaný, že připomíná toho papouška, který prostě jenom opakuje to, co mu druzí řeknou. Potenciálně zajímavý koncept zazděný nedůsledností. Zatímco Rok ďábla byl docela zajímavý "mocument", druhá polovina Ztraceni v Mnichově působí jako hodně kulhavá obhajoba toho, proč ta první nedává smysl. A vzhledem k tomu, že Zelenka si tu klidně střídá dokumentárně působící záběry s čistě filmovým záběrováním a kontinuálně plonkovým muzakem, je výsledek obhajoby stejně řídký jako hraná část. Meta-chcípáctví devadesátých let. Mentální ghetto věčné revize národního stereotypu, který s láskou potvrzuje sám sebe a právě proto přežívá, i když ho někdo zdánlivě paroduje. Long overdue and still boring as fuck. Obraťme list. (24.04.2017)

Chytrý scénář, jenž můžete nazvat čímkoliv, jenom ne nudou, a velkou hru s žánry, startující zhruba o poločase. Nechápu uvedení Jany Plodkové na druhém pořadí mezi herci, ve filmu hraje jen malou roli. Za břicho jsem se nepopadal, na druhou stranu vnoření francouzského elementu se líbilo, stejně tak hudba. Za historické pozadí a krásně vysvětlené pojetí Mnichovské deklarace a taktiky E. Beneše palec nahoru. (13.03.2016)

Zelenka ve staré dobré mystifikační formě. Tedy vlastně tak, jak ho mám nejradši. Absurdní humor funguje na jedničku, třeskutě vtipné situace se skvěle střídají s vážnějšími momentkami a ta hra s divákem, kdy nám tvůrci postupně vysvětlují všechny ty filmové errory z první půlky, je na české poměry opravdu parádní. Jen ten přesah v podobě Mnichovské dohody podle mě nefunguje tolik, jak by si asi Zelenka přál a i přes své evidentní poselství je sem naroubováno trochu násilně. I přesto se ale jedná o jeden z komediálně nejnabušenějších a nejoriginálnějších českých kousků posledních let. (24.10.2015)