Režie:
Arash T. RiahiScénář:
Arash T. RiahiKamera:
Michael RieblHrají:
Navíd Akhavan, Behi Djanati Atai, Fares Fares, Michael Niavarani, Ezgi Asaroğlu, Said Oveissi, Numan Acar, Muhammed Cangören, Cengiz Bozkurt, Mehmet Erbil (více)Obsahy(1)
Film Na chvíli svobodní vypráví příběh tří skupin íránských uprchlíků: manželů s dítětem, dvou mladíků, kteří slíbili dopravit děti jejich rodičům do Vídně, a dvou mužů, kteří se přátelí navzdory vzájemným rozdílům. Všem se podařilo uprchnout z Íránu, teď se však nemůžou pohnout z pochybného hotelu v turecké Ankaře, kde den po dni marně čekají na víza. Vynucenou přestávku v cestě za svobodou charakterizují jak naděje, tak naprostá nejistota. Mladý iránský režisér Arash T. Riahi, který od svých 10 let žije v Rakousku, částečně i díky vlastní zkušenosti vystihl nepříjemnou situaci lidí prchajících ze svých domovů a podivný přechodný stav žadatelů o azyl. Všechny příběhy jsou inspirovány reálnými zážitky režisérových krajanů prchajících před totalitním režimem a hledajících v Evropě místo pro lepší existenci. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (28)
Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru. ()
Silný a autenticky působící film akcentující bolestný fakt, že na světě je ještě mnoho železných opon. Na chvíli svobodní je stylizovaně civilní snímek o íránských emigrantech prchajících před totalitou do (o ne mnoho demokratičtějšího) Turecka coby tranzitní země a na pozadí svého autobiografického příběhu ho natočil taktéž bývalý emigrant. Ten očitý pohled je na filmu znát, Arash T. Riahi ví, o čem vypráví. Podobně jako v magickém filmovém komiksu Persopolis, kde je ale z podstaty věci míra stylizace obrovská, se před západním divákem prezentuje život ne sice úplně mimo naše sféry povědomí, leč ty rozdíly jsou propastné. Evropské a asijské reálie jsou prostě nesouměřitelné. Je ale dobře porovnávat, už jen pro to uvědomění si, jak dobře si tu, v porovnání s ostatním světem, žijeme. Evropa je z pohledu imigranta skutečná tvrz, nedobytná bašta, do které je opravdu těžké proklouznout. Nevím, z čeho mi bylo více smutno, jestli z tragických peripetií hlavních hrdinů či z přístupu západních institucí (o tureckých nemluvě) a unijního byrokratismu. Patrně z obojího. Hlavně při vědomí, že i my jsme tu ve střední Evropě vlastně jen ,,na chvíli svobodní"... ()
Filmy o uprchlících (nejen o kurdech, mezi kterými máme pár přátel) mě většinou "berou", tady mě dost nadzvedávaly ze židle ty nešťastně vybrané rozcapené děti. Skvělé téma i spousta realistických postřehů (labuť, topení na ledové peníze, telefonování do vlasti, vyčůranost těch, co z uprchlků žijí, neprůstřelnost evropské byrokracie, dlouhé prsty tajné iránské policie...) a film, i když k němu mám své výhrady, tak určitě nezapadne do té mé hory filmů, které ač se mi v tu chvíli třeba i hodně líbily, tak druhý den jsem nevěděla o čem že to vlastně bylo....Zároveň vždy vzpomenu na slova bosenského uprchlíka kamaráda Mida: "My taky máme právo na normalny život" a myslel tím ten život v amerických filmech, tady ho překvapovalo, že nemá stejný komfort, jako měl v utečeneckém táboře v Dánsku, tak se nakonec s rodinou vrátil do svého nově postaveného domu v Bosně, snad tam žije důstojněji než tady... ()
Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. ()
A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen. ()
Galerie (14)
Photo © Les Films du Losange
Zajímavosti (5)
- Režisér iránského původu Arash T.Riahi žije od deseti let v Rakousku, díky čemuž se ve snímku nechal inspirovat zážitky vlastní rodiny. (Olík)
- Ještě předtím, než se režisér Arash T. Riahi rozhodl do producentských rukou svěřit filmový snímek s vysokým rozpočtem, jejich schopnosti si ověřil na dvou dokumentárních snímcích, a to The Souvenirs of Mr. X (2004) a Exile Family Movie (2006). (Conspi)
- Některé z dějových linií filmu jsou autobiografického původu, a ačkoliv to v úvodních titulkách záměrně uvedeno není, filmovou předlohou jsou skutečné události. (Conspi)
Reklama